Oslavuje zjevně už dlouho, přesně osm let. Padesáté výročí připadlo na rok 1999. "Těšíte se na olympiádu?" ptá se jich má tlumočnice, budoucí magistra sinologie Lenka Oulíková.
"Samozřejmě. Přinese strašně moc dobrých věcí," odpovídá vrásčitější z žen.
"Jaké?"
"Jaké, jaké... Všechno je tady dobré. A nefoťte nás! Nechceme to," šermuje rukou. Pak si odplivne na zem.
V tu chvíli by jí měla strážkyně pořádku vyměřit pokutu do 50 jüanů, tedy do 130 korun. Takový je nový olympijský zákon, jenž má vymýtit čínský zlozvyk, plivání na veřejnosti. Nikdo ho však nedodržuje.
Navzdory nápisu, načmáranému rudou křídou na oprýskané zdi: "Vítáme olympiádu. Dbáme na slušné chování. Pěstujeme nové zvyky." Ze záchodků se tu line odpudivý puch. Ráno sem lidé z chu-tchungů chodí přes ulici v pyžamech. Musí. Doma vlastní toalety nemají.
Záchodky nyní funkcionáři ohodnocují hvězdičkami, podle čistoty. "Tyhle by nejspíš nedostaly žádnou," usoudí Lenka Oulíková.
O tři ulice dál už buldozery chu-tchungy likvidují, roste tu moderní Peking, brzy tu bude v hollywoodském stylu jezdit i historická tramvaj. Chudoba přímo přechází v bohatství, předěl jako by ani neexistoval.
Stejně jako je v Číně často neznatelná hranice mezi dobrým a zlým. Tady platí jiná měřítka.
Peking je pro vesnici modla
Pět dnů jsem se pokoušel uchopit neuchopitelné. Porozumět olympijskému Pekingu. Nejdražší a nejextravagantnější olympiádě historie, doprovázené celonárodním nadšením.
Hovořil jsem se studenty, učiteli, podnikateli, novináři, docela obyčejnými lidmi. Ale na konci těchto dnů jsem chápal, proč britský spisovatel Jasper Becker tvrdí: "Čínu halí mlha nejistoty, a snad právě to je vysvětlení, proč bylo o této zemi napsáno tolik knih. Každý, kdo tu strávil delší dobu, nakonec začne zpochybňovat i ty nejzákladnější informace."
Organizace Amnesty International, nepálští mniši a mnozí další aktivisté vyzývali: Seberte Číně hry! Za podupání lidských práv. Za to, že kvůli olympiádě zničila domovy 350 tisícům rodin. Za perzekuci věřících i politické opozice.
"Hry pořádá země, kde se prodávají orgány živých vězňů," připomněly tento týden Los Angeles Times. Desetimiliony lidí zde žijí hluboce pod prahem chudoby, a přesto vydala vláda více než 800 miliard korun na přípravu her.
Je to akceptovatelné? "Národ tím neutrpí. A Peking už vůbec ne," říká ve své kanceláři Libor Táborský, ředitel čínské pobočky Kellnerovy firmy PPF Investments.
"Národní rozpočet tu vykazuje přebytek 3 triliony jüanů (asi 8 trilionů korun). Čína už ani od zahraničních firem nechce peníze. A že by kvůli olympiádě vláda lidem ubrala ze sociálních výhod, to nehrozí.
Co taky? Číňané nemají důchodové zabezpečení a zdravotní pojištění, u doktora si sami platí." Přesto mi domorodci v ulicích Pekingu jak kolovrátek opakují: Jsme s životem spokojeni. Žádné stížnosti. Olympiáda? Báječná věc.
Jistě, na venkově jiní lidé živoří. "Ale filozofie vztahu vesnice k hlavnímu městu je v Číně jiná.
Oni jsou velcí nacionalisté. Peking je pro ně modla, ke které vzhlížejí s úctou a která si podle nich zaslouží peníze. To není jako u nás, kde v Jablonci objedou Pražákovi auto pětikorunou," porovnává Táborský.
|
Přípravy her v číslech 
Jak se rozroste metro Jaký je vlastně rozpočet? |
Přidělení her do Pekingu považují Číňané za vyznamenání celé země – a za příslib ještě lepších časů. "Také mají trochu vymyté hlavy. V televizi jsou tři čtvrtiny reklamy jen o olympiádě, všude po městě do nich hučí billboardy," připomíná Kateřina Procházková, bývalá lektorka, která tu tři roky žije.
Její přítel, náruživý cyklista Lukáš Brzák, dodává: "Před 20 lety tu měli dvě misky rýže na den, teď jdou do KFC. Ekonomika roste, metro taky. Oni jsou materialisté. Práce a peníze, to je pro ně důležité. Žádné duchovno."
Druhé dítě? Vyhodili by mě
Zlevnění lístků do metra na dva jüany neboli 5 korun je jedním z kroků, který má hrám ulevit od statisíců aut v ulicích. Vystupuji na stanici Si-č’-men, kde čekáWang-i, čtyřicátník v kožené bundě. Kdysi byl reportérem v Praze, dnes pracuje v Pekingu jako editor státní tiskové agentury Nová Čína. "Půjdeme do KFC?" navrhuje.
U kávy se ho pak vyptávám: "Jak je to tedy s lidskými právy?" "Jo, jsou nějaké exilové skupiny, co za ně bojují, jenže lidi tu nemohou slyšet jejich hlas," odvětí v poklidu.
"Navíc: obyčejné Číňany ti aktivisté ani moc nezajímají. Radši myslí na své peníze."
Wang-i zatím nemá děti a plánuje maximálně jedno. V metropoli platí striktní politika jednoho dítěte. "Kdybych měl druhé, moje agentura mě vyhodí. Pracuje u nás 10 tisíc lidí, ale nikdo si nikdy nedovolil druhé dítě. Stejně bych ho neutáhl."
Měsíčně bere v přepočtu 16 tisíc korun, dvakrát tolik co učitelé, čtyřikrát tolik co dělníci na olympijském stadionu. "Jídlo a doprava jsou mnohem levnější než v Praze," oceňuje.
Zato bydlení? Nové 3+1 stojí v Pekingu nejméně 3 miliony korun. Vstupenky na olympiádu, přestože jsou výrazně levnější než na minulých hrách, si protoWang-i neobjednal. "Musím šetřit na byt. Vystačím si u televize."
Dělníci: z dlažby do buňky
Určitě si žádnou vstupenku nekoupí ani desetitisíce dělníků, kteří přišli do Pekingu za předolympijskou prací. Přespávají také na zemi v podchodech. Stráví na dlažbě dvě, tři noci, než seženou lepší ubytování.
Co na tom, že je v žalostně vyhlížejících buňkách s palandami, za plotem z vlnitého plechu, střeženým vojáky? "Vydělají tady mnohokrát víc než doma, vždyť na venkově často mají roční příjem jen 1 000 jüanů (2 600 korun)," vysvětluje Wang-i.
"Stačí jim ta buňka a jsou strašně pracovití. Do ulic ani nechodí, nic nekupují. Jen šetří. Za svoji mzdu z Pekingu uživí celou rodinu na venkově." Po pracovní době dělníci kouří, plivají, lelkují. Na zahraniční návštěvníky olympijského stadionu hledí skelným pohledem.
"Za normální formu života považují Číňana. Cizinec je pro ně pořád nezvyklým jevem. Často na vás tady všichni koukaj, až je to nepříjemné. Cítíte se jako v zoo," říká Slovenka Daniela Durajková.
Původní termín dokončení stadionu v prosinci 2007 už organizátoři her posunuli na březen 2008. "V Pekingu se některé stavby vyvíjejí podivně.
Postavili třeba zeď okolo budovy a pak jí zase kus zbourali. Zapomněli totiž na dveře," všimla si studentka Marie Vykopalová.
Ale o tom, že stadion, řečený Ptačí hnízdo, bude pro hry nachystán v dokonalé kondici, nelze pochybovat. "Dělníci tam budou od rána do večera dřít do úmoru, protože je to záležitostí jejich cti," ujišťuje česká lektorka Eva Roubalová. A příští rok v srpnu se skrz ocelové pláty olympijského "hnízda" rozlije do noci rudá záře.
Je sjezd. Hlídejte SuperStar
Na náměstí Nebeského klidu je nyní rudé barvy ještě víc. Dnes začíná 17. sjezd komunistické strany. To ona přivedla do Pekingu olympiádu. Však také armáda pracujících aranžuje na náměstí obrovský živý obraz. Akropolis, olympijský oheň, sportovci, rudé hvězdy i Velká čínská zeď, vše pouze z květin.
Policisté u východu z metra naopak kontrolují tašky, hemží se to "tajnými" v civilu. Platí stav nejvyšší bdělosti. "Kvůli sjezdu zavřel Úřad pro kontrolu bezpečnosti internetu 18 tisíc webových stránek.
A postihl i čínskou SuperStar. Nelíbilo se jim nejspíš, že sloužila k vyjadřování příliš svobodných názorů," líčí Kateřina Procházková.
Je pravděpodobné, že jedním z úkolů, jež sjezd vytyčí, bude vítězství čínských sportovců v hodnocení národů na hrách. A co sjezd řekne, tomu většina národa stále věří.
Liu Pchej, student češtiny na pekingské univerzitě, přitakává: "Dost si věříme, že budeme první, před Američany. I když ve sprintech na ně pořád ztrácíme." Své lektorce Evě Roubalové pak mladí Číňané říkají: "Víte, my si tu žijeme lépe než vy."
 OLYMPIJSKÁ VÝZDOBA. Voják stojí na náměstí Nebeského klidu před 17. sjezdem komunistické strany. |
