"Bývalo to horší, někdy před sedmi osmi lety jsem kvůli věčným hádkám opravdu začínal uvažovat o tom, že začnu jezdit s někým jiným," přiznává Marek Jiras. S přibývajícím věkem však nastalo příměří. "Vyrostli jsme z toho, abychom se hádali na břehu. Když se spolu nabavíme o pádlování, tak se už nepohádáme." Oba si uvědomují, že dělit sehraný pár by bylo velkou chybou. Jsou profesionálové a dobře vědí, že spoluprácí mohou hodně dokázat.
Vzájemný vztah za ty roky prošel bouřlivým vývojem, dlouho měl hlavní slovo Tomáš, který je o dva roky starší. Když začínali, bylo mu dvanáct, Markovi deset, což se tehdy zdálo jako velký rozdíl. Časem začal bojoval ten mladší bojovat o rovnoprávnost. "Teď je jednomu čtyřiadvacet, druhému šestadvacet a už nikdo nešéfuje," říká.
"Hádáme se, když se nám nedaří. Loni jsme vyhrávali, a tak všechno klapalo, letos přišly horší výsledky a s tím i nějaké problémy. To potká každého," tvrdí Marek. Oba se dušují, že konflikty nepřesahují únosnou míru, oba používají i stejné přirovnání: "Jsme spolu pět hodin denně, to je víc, než s manželkou. S tou jste tři hodiny, a pak jdete spát," říkají, ač jsou oba ještě svobodní. "Když se něco nepodaří, tak oba odejdeme a vyvztekáme se každý jinde. Mezi sebou se snažíme zůstat v co největší pohodě," doplňuje Marek.
"Historky o nich dvou lidé občas přehánějí, přitom mě se nikdy nestalo, že by kvůli hádce odešli dřív z tréninku, nebo že by druhý den někdo z nich nepřišel," tvrdí Jiří Rohan, který už osm let vychovává své nástupce jako osobní trenér. "Tomáš Máder rychleji vzplane, Marek Jiras je větší kliďas, který se rozčilí jen málokdy. Myslím, že to je ideální spojení," dodává.
Deblkanoe je velmi specifická disciplína, pár musí být naprosto sehraný, při závodech není čas na domluvu, a tak jeden musí naprosto přesně vědět, co zrovna teď udělá ten druhý. Takové dvojice se jednou vytvoří, a pak už je na celý život. Hledat univerzální recept pro složení posádky je velmi obtížné. "Proměnných je tolik, že zlatou střední cestu nikdo nenajde," říká zkušený praktik Jiří Rohan.
"Kluci jsou mnohem větší kamarádi, než jsme byli my se Šímou," pokračuje. Miroslav Šimek, přezdívaný Šíma, bydlel v Brandýse, kde trénoval s Duklou, a Jiří Rohan jako Pražák byl členem klubu USK Praha. Potkávali se zpravidla jen těsně před závody, a na těch jim to klapalo dokonale. "Vídali jsme se jednou týdně, někdy ani to ne, na závody jsme jezdili na poslední chvíli, a pak nám to na vodě náromně svědčilo. Moc jsme se nehádali a kvůli vodě už vůbec ne," vzpomíná na společnou kariéru, v níž byli mnoho let nejlepším deblem na světě. "Každý jsme měli každý úplně jinou povahu, ale na vodě jsme se náramně doplňovali."
Rohanovi nástupci mají i pár společných rysů. "Zajímají nás technické věci, Tomáše motorky, mě zase auta, oba rádi lyžujeme a jezdíme na kole," říká Marek a Tomáš dodává, že občas spolu tráví i volný čas. "Každý máme své kamarády, ale stane se, že jeden vezme do party i toho druhého."
Letošní volno však tráví odděleně. Uprostřed léta cítili, že si nutně musí od sebe odpočinout, teď po olympiádě si každý nalajnoval úplně jinou relexaci. "Letím na měsíc na rafty do Nepálu," plánuje Tomáš Máder, zatímco Marka Jirase čeká vedle cesty na chalupu a výletu na Slovensko především rekonstrukce babiččina domku, kam se před časem nastěhoval. "Je to kasička, do které spadnou i prémie za olympijskou medaili," uvědomuje si. Domek v Uhříněvsi je totiž podle vodákových slov postaven neuvěřitelně neúčelně. "Ruším místnosti, jiné přidělávám, musím opravit strop a brzy mě čeká střecha."
Po měsíci se znovu sejdou a budou znovu den co den usedat do jedné lodi. Dobře vědí, že toto spojení jim přináší více radosti než problémů. "Bylo by zbytečné se rozcházet, ještě spolu můžeme něco vyhrát," shrnuje za oba Marek Jiras.
 Bronzoví medailisté Marek Jiras (vlevo) s Tomášem Máderem v Českém olympijském domě v Sydney při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES (22.9.2000) |
