"Celkem dobrý zápas. Takový čistý," pochválila se.
Užíváte si to?
Ano, ano, moc. Doufám, že to bylo vidět i při zápase.
Jste nasazené jako číslo tři. Jdete za zlatem?
Všichni tady jdou za zlatem. Máme na to, ale těžko říct, jestli to uděláme. Zatím je pro nás nejdůležitější druhé kolo.
Nevadila vám taková zvláštní atmosféra na centrkurtu? Byly skoro prázdné tribuny.
Nestarám se, jestli je tam deset lidí, nebo tisíc, pořád chci vyhrát. Ale nebojte, bude to gradovat. Jestli se dostaneme do semifinále, diváci přijdou.
Olympiáda. Kvůli ní jste jste si prodloužila kariéru. Jaká je to zkušenost?
Zvláštní. Ze začátku jsem nevěděla, co si mám dát k jídlu. Bylo tam toho tolik. Musela jsem si nechat poradit.
Venus Williamsová vám prý radila, ať sbíráte olympijské odznáčky.
Mám jich už plnou krabičku, asi třicet. Dokonce i jeden z Vanuatu. Za jednu fotku jeden odznak.
Taky se hodně podepisujete, že?
Hlavně dobrovolníkům. I když pět minut před zápasem to není zrovna nejlepší. Ale rozumím jim.
Aspoň v Olympijské vesnici máte klid?
No, když jím, říkám: Až po jídle. Radši bych byla neznámá.
Nejdřív jste bydlela v hotelu. Proč?
Američani to tak chtěli, abychom prý byli pohromadě. Ale teď už si můžeme vybrat. Vesnice? Je to takovej velkej tábor, hodně chození. Líbilo by se mi tam jezdit na kole. Holanďani ta vozítka mají? Tak to se s nimi asi budu muset skamarádit.
Už jste se stavila na české misi?
Ještě ne. Viděla jsem z dálky vlajky, budu muset zajít na návštěvu.
Jaké to vlastně pro vás je? Prvně na hrách, navíc v Aténách, které jsou olympijskou kolébkou?
Kolíbka to byla, ale ženy sem nesměly. Ani jako divačky. Že muži soutěžili nazí? No a! Klidně si mohli vzít šortky. My jsme tam nesměly.
Jaké první vzpomínky na olympiádu máte?
Jako dítě jsem se na všechny koukala. Rok 1960, Řím, to bylo poprvé. Viděla jsem všechna slavnostní zahájení. I při zimních hrách.
V Aténách jste na ceremoniálu byla osobně.
Vzrušující, bylo nádherné být při tom. Jen jsem měla dost unavené svaly na tváři, jak jsem se musela pořád smát do foťáků. Nechtěla jsem nikoho odmítnout.
V květnu na French Open jste tvrdila, že Američani nebudou kvůli politice prezidenta Bushe na olympiádě oblíbení. Potvrdilo se to?
Nebyla jsem na zahájení jako divák, takže nevím, jestli lidé jiným výpravám tleskali víc. Ale myslím, že většina ví, že my s Bushem nemáme nic společného.
Na jaké sporty byste se chtěla jít podívat?
Teď spíš chci spát a odpočívat. Ale až bude čas, ráda bych viděla ženské kolektivy. Basket, softball, beach, soccer (fotbal - pozn. red.). Taky gymnastika je zajímavá. Jak tak malé holky dokážou dělat tak velké věci, jak jsou silné. Létají. Já v životě neudělala salto.
Řekněte, kdo byl vaším olympijským hrdinou?
Věra Čáslavská v Mexiku nebo třeba lyžař Jean-Claude Killy v Grenoblu. Moje vzpomínky jsou hlavně na Čechy v 60. a 70. letech.
Ale teď reprezentujete Ameriku.
Jsem hrdá, že jsem Američanka. Ale to samé říkám o Čechách. Pořád jsem českou součástí, narodila jsem se tam.
Nevadí vám, že jste se olympiády nedočkala o 20 let dřív?
Ne, nezávidím mladým. I mně bylo sedmadvacet.
Dřív jste k olympiádě neměla vřelý vztah, že?
Ale já ho nezměnila. Coubertinovo heslo už dávno neplatí: sportovci jsou tady ti jediní, kteří na olympiádě nevydělávají.
