Když se tenkrát mužstvo vracelo domů z tyrolských Alp, hokejisté se klepali: Abychom se teď skoro brodili kanály.
"Až se musím smát, jak se doba změnila. Dneska je plné náměstí nadšených lidí, když Slováci skončí pátí," tvrdí Golonka.
Pro Golonku osobně to byl ale podařený turnaj. Sovětům dal hattrick. Ale hlavně – hrál!
"Dokázal jsem se vrátit po těžké chorobě. Rok jsem se předtím k hokeji nedostal, měl jsem totiž těžký zápal pohrudnice. Už vůbec nemusíš sportovat, slyšel jsem. Ale já to zvládl," vzpomíná.
V olympijském roce se národní tým přebudovával. Hráli v něm zástupci starších časů, jako třeba bek Tikal, ale i dvacetiletý Jiří Holík.
"Vzpomínám si, že to byla taková méně profesionální doba. Domů jsme se vraceli úmorně a komplikovaně vlakem. Jaképak letadlo!" vysvětluje Golonka.
Čechoslováci si vůbec ve srovnání s ostatními soupeři připadali jako chudí příbuzní. Trpělo tím jejich sebevědomí, odráželo se to i na ledě.
"Nemyslete, ono se to projeví. Sověti přijeli na hry v sobolích kožiších, šponovky měli od těch nejvěhlasnějších firem. My měli mnohem ošuntělejší vybavení. Nebo kapesné – měli jsme dva dolary na den. Za to jste si nekoupili nic."
Bronzovou medaili z Innsbrucku má Golonka doma schovanou v "pokoji slávy". Společně s ostatními trofejemi.
"Často přijde návštěva a prosí: Jožo, ukaž nám ty medaile. Rád jim vyhovím. Já sám si někdy do té místnosti jen tak sednu a vzpomínám. Byly to nejhezčí časy."