Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 24. října 2017 Nina

Nebudu přece řvát jako Rocky

28 2005
Kuusamo/Ruka - (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Na hraně skokanského můstku se odrazí, jako by měl v botách pružinu s trhavinou. Vyhraje závod a jen se plaše usmívá. „Nebudu tady přece lítat a řvát jako Rocky Balboa,“ zavrtí hlavou. Jakub Janda se brání zatížit křídla odpovědností favorita. „Chci jenom dobře skákat,“ opakuje pořád dokola.

Opakuje to pořád. Před dvěma lety, kdy byl pomalu rád, že proklouzl do druhého kola, i teď, kdy mnozí berou jako zklamání, pokud se nedostane na stupně vítězů.

10 nadějí MF DNES pro ZOH v Turíně 2006

Dominoval jste letní Grand Prix na umělé hmotě, ale přesto jste říkal: Nic to neznamená, uvidíme po prvním závodu na sněhu. A pak jste vyhrál. Vážně se necítíte jako jeden z lídrů?
Teď jsou za mnou závody dva. A sezona bude dlouhá, soustředím se na další závody.

Aspoň ta ohromná nervozita – už aby to začalo – z vás spadla, ne?
Jo, ta byla velká... Uklidnilo mě, že jsem to nezapomněl. Ale úplně spadne, až skončí celá sezona.

Trenér Vasja Bajc řekl: Tak bílého ve tváři jako tady ve Finsku jsem ho ještě neviděl, a tak mě napadlo, že rok práce je v pr..., zase začne to jeho přemejšlení. Co se stalo?
Zaskákali jsme si tu skvěle začátkem týdne. Dvacet skoků. Pak se změnila stopa, bylo tam mokro a mně nevyšly tři skoky za sebou. Trápí mě každý zkažený. Uzavřu se do sebe a trávím to v sobě. Vím, že to není dobrý, Vasja mi to rozmlouvá, ale prostě jsem takovej.

Jak jste se sebral?
Hodně jsme o tom mluvili. Pak jsem měl dva dny volna a v hale jsem ještě dělal hodně skoků nasucho. Do tréninkového deníku si píšu snc, to jsou speciální napodobovací cviky. Odskakoval jsem a šlo mi to. Věřil jsem, že to vyjde.

Přitom ta hrana je hrozně vrtkavá...
... Jasně, úspěch a neúspěch k sobě mají strašně blízko. I v životě. Stačí málo a jsi šťastnej. Nepatrně se něco změní – a trpíš. Jednou jsi dole, pak nahoře. Vlastně u nás skokanů platí nejdřív nahoře, že jo (úsměv).

Vy jste se krčil léta dole. Talent jako by se styděl ukázat a nepomáhala ani psycholožka. A najednou jste se loni rozletěl k výšinám. Změnil jste se za ten rok?
Myslím, že ne. Mám jen jiný pohled na některé věci, dozrávám. Kdybych v osmnácti věděl, co dnes, možná bych byl jinde. Říká se tomu zkušenost.

Trenér Bajc prohlásil, že jste se stal odolným skokanem. Skutečně?
To je těžké říkat. Přijde jeden blbej závod a můžeme být jinde. Ale věřím si. Chci dělat dobré skoky a pak to půjde.

Dobrá. Tak aspoň v materiálu už patříte mezi jedničky, to můžete přiznat, ne?
Lyže perfektní, servismani z Elanu kolem mě lítají. Mám nové kombinézy, můžu si vybírat.

Na jaře jste byl totálně vyčerpaný. Pak jste létali s padákem, jezdili v závodních automobilech, potápěli se. Odpočal jste si vůbec?
Užil jsem si všechno, jen domova moc ne, což mě štve. Musím cítit, že je kde brát. Když přijde problém, únava je pětkrát horší. Do té Planice už jsem neměl radši jezdit.

Změnil jste trénink kvůli pravidlům upravujícím délku lyží?
Jede se pořád stejně. Ale piluju techniku, ta je výrazem osobnosti skokana.

Změní se letos rozložení sil ve špičce? Loni byl Ahonen, za ním pak skupina šesti sedmi dalších, která se postupem času obměňovala.
Myslím, že Ahonen bude pořád dominantní. Ale pak se to vyrovnává, Norové to nepustí, Adam Malysz se zase vrátí. S novým materiálem rozhodují víc skokanské schopnosti, výbušnost na hraně. Naopak každá chybička je víc cítit.

Kdybych vám před startem minulé sezony řekl, že jednou vyhrajete Světový pohár, bral byste mě vážně?
Loni? To jsem byl skromnější a být do patnácti jsem považoval za supervýsledek. Teď už beru vážně i to prvenství. Vyhrát můžu. Já a se mnou dalších třicet lidí.

A co pro to musí někdo z těch třiceti udělat, aby byl na stupních vítězů? Tedy kromě Ahonena, ten jako by to neřešil.
Jasně, ten tam je. Psychicky to je nesmírně odolný a silný jedinec. A my ostatní? Potřebujeme předvést vynikající skoky a mít štěstí. Když to dokážu dvakrát, můžu dvakrát vyhrát. Ale bez štěstí to nejde ani Ahonenovi.

Tu vítěznou euforii jste si tady ani nemohl vychutnat. Za hodinu a půl začínal další závod.
Špatně se mi koncentrovalo. Hodně lidí čekalo, že vyhraju hned i druhý závod. Ale ten mi taky vyšel skvěle, jen jsem měl smůlu na vítr, skoky jsem nepokazil.

Odměníte se aspoň sám, teď večer?
Nejdřív začnu balit, protože ve dvě v noci letíme do Norska. A když nespadnu na postel, dám si panáka nebo malé pivko, docela mám chuť. Radost mám, ale nebudu tady po Ruce lítat jako Rocky Balboa po tom schodišti v New Yorku (boxer, jehož ve slavném filmu hrál Sylvester Stallone, pozn. red.).

A při jiné příležitosti? Dokážete se odvázat, projevit emoce?
Silné emoce nemusí být přece jen ve sportu.

Ani na olympiádě?
To jsme moc daleko, stop. O olympiádě budeme mluvit až po olympiádě. To je žhavé téma, nechci si naběhnout.

Se zlepšením ostatních členů družstva to vypadalo i na týmové naděje. Matura vás na hmotě dokázal v tréninku porazit. Ale proč v Kuusamu nezaskákali?
Všichni jsou na tom velmi dobře. Maturin má na to, aby byl do desítky v každém závodě, Mazda (Mazoch) občas taky a podívejte, kde už je Tonda (Hájek) v osmnácti. Ale tady udělali chybičky, možná moc chtěli.

Cítíte se líp jako jednoznačný lídr, nebo zlepšení kamarádů tlačí nahoru i vás?
Samozřejmě to je fajn, když to klukům skáče. Všichni jsme soutěživí.

Před chvílí jste do druhého závodu oblékl žlutý trikot vedoucího závodníka Světového poháru. Ani vás moc neškrtil, že?
Jo, líbil se mi. A sbalil jsem ho. Žlutý, ty já kradu, ten ze mě nedostanou. Už mám doma dva z letní Grand Prix. Ale vitrínky na poháry u mě nenajdete. Možná až budu mít jednou barák. Teď dávám medaile k našim nebo k babičce.

Díky výsledkům jste se za rok posunul také do jiné příjmové skupiny lidí, možná o dvě nuly na výplatních páskách výš. Umíte s nimi zacházet?
Jsem spořivý typ. Stačí mi pořádný mobil a fungující auto, byt jsem už zařídil. Investuju, ale taky víc utratím za režii.

Kam vyskočí v hotelu? Až na stůl

Skokani, to bývá trošku výstřední partička. Mlaďoši, hubeňouři, obarvené hlavy, nebojí se "zapařit". Vedle nich běžci. Starší kluci, svalnatí dříči, často asketové uzavření do sebe. A přesto mezi nimi vzniknou zajímavá přátelství. Třeba Jakuba Jandy s Jiřím Magálem.

Co o něm možná nevíte

"Potkávali jsme se na závodech už od juniorů a docela jsme si rozuměli. Asi proto, že jsme podobné povahy," vzpomíná běžec Jiří Magál.

Oba pocházejí ze severní Moravy. Magál z Krnova, Janda z Frenštátu. "Ale skamarádili jsme se v Liberci, na duklácké ubytovně," vypráví Magál.

Jako kluk si stavěl sněhové můstky a i na běžkách se pokoušel vznést nad zem. "Teď už to nedělám, bál bych se," říká. Jandu by zase nevytáhl na běžky. "Pět kilometrů, to je pro mě maraton," tvrdí skokan. "Jsou to blázni," nechápe běžeckou posedlost po desítkách kilometrů v opuštěné stopě. Rozumějí si jen na sjezdovkách. "Ale spolu jsme ještě nevyrazili."

Magála zajímá skokanský trénink dynamiky. "Sám bych někdy trochu potřeboval. Kuba klidně v pokoji vyskočí z místa na stůl." A co mu ukáže na oplátku on? "Možná bicepsy, oni do svalů nejdou."

Skokani dbají na lehkou stravu, Magál se občas nebojí ani klobásek od přítelkyně ze Slovenska. Zato Janda přizná, že má večer po závodech chuť na "panáka". To běžci si dají spíš pár piv.

Lyžování je posílá do odlišných konců světa, ale často si volají a posílají esemesky. "Hecujeme se, kdo líp dopadne. Kuba teď byl sedmý a já pátý. Má co dohánět," vtipkoval Magál v neděli.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze