Neměla jste chuť zapít žal ještě víc?
Žádné opíjení nepřipadá v úvahu. Mám před sebou ještě jeden hodně důležitý závod, úterní sprint. Jsem raději, když se paří až po sezoně s kamarády, v klidu, kdy se nemusím kontrolovat.
Být třetí, to se asi únava vstřebává jinak, nebo ne?
Závod na patnáct kilometrů skončil opačně, pro mě bronzově, a stejně jsem z toho byla dva dny servaná jako došky. Tak blahodárný vliv zase medaile nemá. Ale určitě tu únavu člověk překousne snadněji, kdyby stál na bedně.
Večer byl smutný?
Moc se nejuchalo, ale už to bylo dobré. Došlo nám, že to byl dobrý závod. Podrželi mě lidi z Čech, kteří mi sice přáli medaili, ale přesto mi pak blahopřáli i za čtvrté místo. Ostří se otupilo, i Standa Frühauf, můj trenér, to rozchodil.
Po závodě jste nadšeně mluvila o tom, že se na vaše narozeniny narodila neteř Zuzanka. Byla jste dojatá. Posunula jste se od sportovních myšlenek k jiným životním hodnotám?
Ty hodnoty jsem si urovnala během minulých dvou let. Zjistila jsem, že s p o r t je super a dál ho hrozně prožívám, ale když vyhraju, tak se z toho nezblázním. A když prohraju, svět se nezboří. V životě jsou důležitější věci.
Jak jste lyžování brala dřív?
Po vítězství jsem si vždycky myslela, že mě všichni milují, přejí mi to. Jenže když se mi pak něco nepovedlo, ti samí lidi mi to vrátili i s úroky. Naučila jsem se neprožívat úspěchy a neúspěchy tak kostrbatě, jsem na obyčejné křivce, někde uprostřed.
Kdy nastal zlom?
Ten hlavní po loňském mistrovství světa v Lahti, odkud jsem kvůli viróze musela odjet. S tím, co jsem si prožila, jsem se vyrovnávala až do května, a to už začínala nová sezona. Do té jsem vstoupila s jinou hlavou.
Které věci jsou pro vás hlavní teď?
Mít kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi. V červnu jsem měla vážně nemocného tátu, to si člověk hned uvědomí, že tátovo zdraví je mnohem důležitější než medaile.
Jednou jste řekla, že ve třiceti už chcete mít jiné starosti než lyžování. Že už se nebude potit někde v lesích.
No, to je za rok, co? V tuhle chvíli určitě nekončím. Mám chuť jít do příští sezony znova, ale do další olympiády určitě ne. Třicet mi bude přesně za rok, na mistrovství světa ve Val di Fiemme, ale nechci říkat, jestli skončím právě tam. Nerada bych pak velká slova brala zpátky. Nechtějte po mně datum, kdy lyže šoupnu do garáže. Ale myslím, že od třicítky to nebude moc vzdálené.
A kdyby se našel ten pravý muž?
To je právě životní hodnota, která je důležitější než vítězství a prohry. Ale zatím lyže nikam nehážu.
Byla byste toho vůbec schopná kvůli muži? Ze dne na den?
To ne. Ten někdo, můj vysněný, by mě určitě nenutil, abych kvůli němu přestala hned.
Můžete toho pravého najít, když pořád běháte po lesích?
Musím z nich někdy vylézt, v lese moc lidí nechodí (smích). Ráda uteču a porozhlédnu se jinde.
Váš trenér říká, že jste sportu obětovala strašně moc, že jste třeba nezažila to pravé zamilování.
Nikdy jsem si nemohla prožít klasický vztah muže a ženy, to měl Standa asi na mysli. Vždycky to muselo ustupovat sportu. Ale já už jsem v životě byla zamilovaná, to zase jo.
Permanentně?
Když už se do někoho zamiluju, tak mě to za týden nepřejde. A když to skončí, trvá mi, než se vzpamatuju. Musí to přebolet, odeznít, skončit, teprve pak jsem schopná začít hledat jinde.
Jste zamilovaná?
No comment (smích).
Tak řekněte, kolikrát jste v životě byla.
Lidi, kterých jsem si opravdu vážila a cítila k nim hluboký vztah, mohli být zhruba čtyři. Jestli tedy mluvíme o chlapech, kteří mi byli hodně blízcí. Když mě to bralo, tak čtyři.
Proč to nevyšlo? Kazily vám to lyže?
Většinou nám to zkazilo něco jiného. Buď jsem byla moc mladá nebo bránily jiné okolnosti. Drama v tom nebylo. Při rozchodech nikdy nelítaly hrnky, nepřišlo to okamžitě. Vztah většinou sám vyšuměl.
Jste emotivnější než dřív?
Myslím, že vůbec nejsem emotivní člověk. Jsem docela vyrovnaná, ne cholerik.
Mě byste asi těžko slyšeli na někoho hulákat, řvát, hádat se. Dokážu se naštvat, ale na scény nejsem.
Ale když jste dojela páteční závod, plakala jste.
Za slzy se nestydím. Rozbrečel mě pan doktor Jirásek, předseda olympijského výboru, když mi s kytičkou přál k narozeninám. Asi to ke mně patří. K slzám daleko nemám.
Pláčete při filmech?
Taky to umím. Když se dívám na smutné příběhy, na dojáky, to bulím. Jsem prostě citlivá ženská.
