Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Sobota 21. října 2017 Brigita

Největší vítězové umlčeli válku

31 2004
Atény - Nezískali medaili, přesto jsou vůbec největšími hrdiny her. Podařilo se jim mnohem víc, takřka zázračně naplnit starověké heslo olympiády. Iráčtí fotbalisté umlčeli válku. „V naší zemi stále není klid, takže nejsme šťastni. Ale tady chceme mluvit pouze o fotbalu,“ prohlašoval trenér Adnan Hamad.

„Někdy to jde těžko, protože hráči mají starost o rodiny, které nechali doma. Právě proto jim chceme aspoň na chvíli vrátit úsměv.“

Vrátit úsměv? Skromné přání přerostlo v národní posedlost fotbalem.

Konflikt a soužení iráckého lidu byly na devadesát minut, kdy reprezentace země bojovala na trávníku, zapomenuty.

„Když naši chlapci hrají, Iráčané zapomínají na vyznání a politickou příslušnost. Sednou si spolu s jediným přáním: aby mužstvo zvítězilo,“ potvrdil místopředseda irácké fotbalové federace Nadžah Hanud agentuře AFP.

Co si přát víc? Něco přece. Irácký tým byl i co se týká výsledků největší senzací turnaje. Zůstal však jediný stupeň pod olympijskou medailí, kterou bral Irák naposledy v roce 1960.

Čtvrté místo - to zabolí. Jenže obvyklá sportovní terminologie je v tomto článku až nepatřičná.

Že být bez medaile bolí? Doopravdy by bolelo mučení, před nímž si sportovci v minulosti nemohli být jistí. Udaj, syn svrženého diktátora Saddáma Husajna, měl jako předseda národního olympijského výboru ke krutostem blízko.

Za Saddámův režim iráčtí hráči rozhodně v Řecku nebojovali. Pobouřeně však také odmítali, aby si jejich úspěchy přivlastňoval George Bush. Americký prezident si jimi chtěl vylepšit obraz v kampani pro listopadové volby.

„Jak se Bush zodpoví před svým bohem za to, že páchá v naší zemi zločiny?“ vzkázal mu přes novináře jeden z iráckých fotbalistů.

Kouč Hamád doplnil: „Američané u nás zabíjejí stovky lidí. Co je to za svobodu, při níž se na ulici střílí?“ Ale když dal záložník Mohammed Austrálii gól, který mužstvo poslal do semifinále, střílelo se v Bagdádu do vzduchu pouze z nespoutané radosti. Rachot kalašnikovů po dlouhé době nebudil strach.

Spousta lidí sledovala přenosy zápasů v ulicích a na tržištích, protože doma jim stále nejde elektřina.

Při semifinále s Paraguayí byli naštvaní na americké helikoptéry, jež jim přelétly nad hlavami a vyrušovaly. Tento zápas Irák prohrál 1:3, přesto byli jeho fanoušci hrdí.

„Díky fotbalistům už svět ví, že nejsme jen lidé se samopaly a raketomety,“ říkal čtyřiadvacetiletý Rašíd Rumajed, divák z tržiště.

Jeho slova vydají za všechny sady medailí, jež byly na hrách rozdány.


 

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze