"Samozřejmě mě někdy štve, jak děti rostou bez Lukáše, přichází o chvíle, které už se nevrátí," říká.
Lukáš Bauer si manželku namluvil na lyžích. Jak jinak, že? Už je to třináct let, kdy sympatickou Kateřinu, tehdy Balatkovou, potkal v Rakousku na ledovci Dachstein. Ona trénovala, on taky. Oba patřili do reprezentace.
Balatková měla lyžování v genech, vždyť její maminka má dokonce bronz z olympiády v Sapporu 1972. Kdo ví, možná by dcera byla stejně úspěšná, ale zlomilo se to v ní: "Už jsem nechtěla třikrát denně trénovat, už se mi nechtělo jezdit po soustředěních."
Zato hubený stydlín Lukáš, věčný marod s průduškami a výjimečný dříč, to přes všechny nemoce, pochyby a myšlenky na předčasný konec dotáhl do světové špičky.
Je vicemistrem světa, má stříbro z minulé olympiády, nedávno se podruhé v kariéře stal králem série závodů nazvané Tour de Ski, což byl první vrchol sezony. Ten hlavní přijde za pár dní. A Bauer chce konečně velké olympijské zlato.
Jakou medaili přiveze z Vancouveru? "Nechci být skeptická, běžky jsou tak vyrovnané, že záleží na setinkách, na štěstí a neštěstí. Za každou medaili budeme šťastní," říká.
Doma na Božím Daru jsou připravení, jak budou fandit. Přijedou babičky, teta, děti mají nachystanou dvoumetrovou českou vlajku, se kterou tříletá Anetka bude lítat kolem krbu u kuchyně. Mimochodem, na světlé krbové stěně je dětskou rukou napsáno BAUER. Autorem je šestiletý Matyáš. "Lentilkama! No co, stejně už to chce vymalovat. Uvidíme, co na to táta, až bude doma."
Čtěte v magazínu DNES
Kdy přinese kytku? Kdy spolu jezdí na běžkách? Čím dělá radost? Jak vidí Lukáše Bauera jeho žena Kateřina? Čtěte ve speciálním vydání Olympijského magazínu, který vychází v úterý.
