Před sezonou jste oficiálně vyhlásil, že se o nový rekord pokusíte ve všech třech letošních závodech. To si tak věříte?
Nikdy jsem nebyl na to, abych se kasal, když jsem k tomu neměl důvod, který se pomalu dá vzít do ruky. Teď ho mám, takže už se toho nebojím. Nabyl jsem jistoty, že to v mých možnostech je, tak proč to nepustit na veřejnost. Hubu mi za to nikdo neutrhne.
Jaký má pro vás překonání hranice 9000 bodů význam?
Je to milník, který by člověk chtěl překročit. Věřím, že to není mezník, určitě milník. Nepřipadám si, že bych byl v takové roli jako O´Brien, neporazitelný, nedosáhnutelný a podobně. Už jenom to, co se mi povedlo v roce 1997 nebo loni, byl impuls. Daleko víc lidí si věří, že jsou schopni se k té hranici dostat. Je to hranice, která se dá překonat ne o desítky, ale o stovky bodů. Když se to nepovede, tak se to nepovede. Ještě určitě není konec kariéry. A svět se nezboří, když to neudělám já, ale někdo jiný.
Při loňském světovém rekordu vám stačilo šest bodů a už jste mohl být první, kdo tuhle metu překonal. Co v takovém množství disciplín rozhoduje o konečném výsledku?
Je krásné, když jsou mezi závodníky centimetry a setiny. U nás jsou to body, které ale z něčeho pramení. Člověk je nedostane od nějakého rozhodčího. Je to zcela objektivní věc. V tomto případě je už jedno, jestli jsou to setinky nebo centimetry. Já to beru tak, že je to šest bodů, a žádné, že jsem měl běžet o vteřinu rychleji. Koukám se na to z percentuální stránky.
Co to znamená?
Vidím potácet se atlety, jak dělají o deset procent horší výkony, než jsou jejich osobní rekordy. Já si neumím představit, že bych najednou spadl na osm tisíc bodů. To je takové dost neuvěřitelné.
Schod po schodu
Dnes nemáte strach dopředu mluvit o rekordu, kdysi jste však tvrdil, že si moc sebevědomý nepřipadáte.
Všechno souvisí s výkonností, ta sebevědomí posiluje. Ale k tomu se musí člověk nějak dostat. Myslím, že není dobře, když někdo v ne úplně zářné formě začne plkat, že udělá devět tisíc bodů, a jen tak si namaluje nějaké výkony. Já se k tomu stavím tak, že se vždycky strašně nerad zklamu. Bral jsem to po schodečkách, je to příjemnější. I z toho finálového výsledku mám pak větší radost, než kdybych několik let nemohl dosáhnout toho, co jsem si předsevzal. Radši dělám malé krůčky.
Vždycky jste tvrdíval, že je pro vás důležitější výkon než medaile. Ovlivnila tahle filozofie vaši kariéru?
Určitě. Když jsem začínal, nebavilo mě závodit na desáté příčce při nějakých juniorských závodech. V desetiboji člověk závodí v každé disciplíně s někým a skutečným výsledkem je součet deseti výsledků. Vždycky jsem závodil s tím, co jsem si naplánoval, snažil jsem se toho dosáhnout. To byl první popud. Když to pak vezmu nahoru, pořád jsem závodil spíš s tabulkami než s okolím.
Potřebujete vůbec soupeře?
Samozřejmě je dobře, že má člověk s kým běžet. Ale není to hlavní věc, na kterou koukám. Nedělám si hlavu, když mě někdo zmastí na stovku. Snažím se závodit tak, aby mi to hrálo do karet. Letos v Götzisu jsem doběhl druhý za Huffinsem, ale zklamaný jsem nebyl. Věděl jsem, že to bylo o kousek, a čas to potvrdil. Takže když jsem probíhal cílem, radoval jsem se.
Pomáhá vám tenhle přístup v normálním životě?
Život je svým způsobem taky boj a má s desetibojem hodně společného. Co si člověk v životě nevybojuje, to nemá. V desetiboji je to stejné. Tam zadarmo nic nedostanete. Samozřejmě jsem nezačal desetiboj dělat s tímhle vědomím, ale ty roky mi dávají za pravdu. Samotnému životu je to strašně blízké a je to jedna z věcí, která mě u toho drží.
Čím vás desetiboj nejvíc přitahuje?
Učím se všestrannosti. Není zas takové umění rychle běhat. To je dáno od boha. Připadá mi, že sprinteři se moc nenadřou. Tím to rozhodně nechci snižovat. Desetiboj potřebuje to své a naděluje velice spravedlivě.
Mistr z dřiny
Neříkejte, že vy jste se narodil bez předpokladů.
To se mi všichni snaží cpát, že mám strašné předpoklady. Když jsem začínal, říkali mi, že žádné předpoklady nemám. Já tu atletiku dělám sedmnáct let, to je tedy strašné. Na mém případě je vidět, že se učím, a je znát pokrok. V prvním desetiboji jsem hned neudělal 8000 bodů. Šel jsem po stupínkách nahoru. Nepřišel jsem na první mezinárodní závod, nevyhrál ho a pak šest let nezávodil jako O´Brien.
Co si o O´Brienovi myslíte?
To je takový ten fenomén. Já nikdy žádný fenomén nebudu. Ve slovníku je to vyjádřeno úplně jinak. Jsem hrdý, že je za tím práce a dřina. Že mi to není lhostejné, že o tom přemýšlím. Snažím se zdokonalovat. Stojí mě to energii, nervy, taky samozřejmě zdraví. To není žádný úděl. Vybral jsem si to, baví mě to a snažím se tomu dávat, co je třeba.
Není to někdy příliš vyčerpávající?
Taky nejsem žádný zaslepenec, který by desetiboji dával sto dvacet procent. V životě jsou i jiné starosti. Na nedostatek starostí si rozhodně stěžovat nemůžu. Je to věc, která mě nesmírně baví a uspokojuje. Ne že bych za ni chtěl dát život. To tedy určitě ne. Je mnoho interesujících věcí, které mají podstatně větší cenu. Ale rozhodně nemíním s desetibojem po Sydney končit. S motivací problémy nemám.
Řekl jste, že je možné devítitisícovou hranici překonat o stovky bodů. Je to vaše ambice, nebo výzva pro budoucnost?
Do budoucna určitě. Budou to jedinci, ne desítky. Ale proč ne. Někomu se může podařit závod, kdy si udělá osm osobáků, a může z toho být 9200 bodů. Není to vidina, kterou bych chtěl překonat. Ale 9000 bodů bylo na dosah. Věřím, že se to letos povede. Pak budou další hranice.
Hráč s čísly
Co vás vede k tomuhle přesvědčení?
Podívejte na osobní rekordy ostatních vícebojařů. O´Brien má jejich součet 9600 bodů. Hodit za hlavu takový potenciál, který v sobě měl... Připadá mi, že to musí být strašně hloupý člověk. Je fenomén, ale přitom strašně hloupý, když to nedokázal zúročit. Nedokázal to vměstnat do jednoho závodu a udělal o sedm set bodů méně. To je skoro děsivé.
Proč si myslíte, že se mu to nepovedlo?
V jeho případě by stačily o pět procent horší výkony jeho osobních rekordů a devět tisíc bodů by bylo jak nic. To je zas ta americká mentalita. On si s čísly moc nehrál. Chtěl být první a bylo mu jedno, co za to dostane ve výsledcích. Já jsem k tomu stavěný trochu opačně.
O´Brien v minulém týdnu přišel o start na olympijských hrách, protože se pro zranění nezúčastnil americké kvalifikace, jak to na vás zapůsobilo?
Jsem svým způsobem zklamaný, že s ním nebudu moct závodit. Až do startu americké kvalifikace jsem se po informacích o něm nepídil. Myslím, že jsem v takové situaci, že jsem to nepotřeboval. Rukavici letos dostal. Myslím, že docela slušnou. Strach jsem z něho neměl nikdy. Akorát byla doba, kdy to místo pro něj bylo rezervované. Teď už to tak není. Může se vrátit, ale čas letí. Se svým zdravím asi už nebude o moc lepší.
Slabé místo
Za týden v Talence vás čeká druhý pokus o nový světový rekord. Ale nedávno jste si opět poranil koleno, nemáte z toho strach?
Samozřejmě bude záležet na tom, s čím do toho v Talence půjdu. Jediná disciplína, která může koleno ohrozit, je výška. Uvidím, jak se to rozjede. Jakmile začnu dobře, bude to hodně na zvážení.
Budete se muset v něčem šetřit?
Poslední tréninky byly pozitivní, noha nebolí. Chci ten desetiboj jít naplno kromě výšky.
Nemá cenu riskovat. Pečuju o nohu, seč mi síly stačí. Výšku se budu snažit skákat co nejlíp. Ale udělám jedinou chybu a vykašlu se na to.
V čem vás zranění omezuje?
Ne že by s tou částí nohy bylo něco akutního. Ale postavení chodidla a podobné věci, které k tomu patří, u mě vyvolávají bolestivost. Asi záleží na tom, jak se probudím. Stačí, abych ráno špatně šlápl na kotník a noha se mi dostane do polohy, kdy to tahá víc než normálně. Věřím, že psychika si s tím vším pohraje a bude to v pohodě.
Vy málokdy končíte závod úplně zdravý. Bolest kolene vás trápí přes dva roky, jste astmatik. Přitom stále odoláváte a posouváte se nahoru, jak je to možné?
Nejvíc mi pomohlo mistrovství Evropy v osmadevadesátém. Měl jsem velké zdravotní problémy, výkony nestály za nic. A mně nešlo o to, jestli budu první, druhý nebo pátý, jak jsem skončil. Chtěl jsem udělat co nejvíc bodů, a myslím, že v tom stavu jsem odvedl maximum. Všichni říkali, jaký to byl propadák, ale já jsem v tom závodě došel určitého uspokojení. Zjistil jsem, jak se z něčeho takového potom o to snadněji vyhrabat. I když ta sezona byla smolná, měl jsem průměr ze tří závodů 8500 bodů. Když se kouknu do historie, všichni by si chrochtali. Prostě mě to tak posílilo, že rok nato jsem měl průměr 8825 a hnedka to bylo veselejší. Doufám, že letos to bude zase o nějaký puntík víc.
Jistá síla
Čím konkrétně vám tahle příhoda pomohla?
Dostal jsem hroznou jistotu. Že i když mě v desetiboji postihne nějaká malá minela, jsem schopen podat výsledek. Od té doby se cítím strašně obrněný. Ne vždycky to jde, člověka někdy opravdu něco bolí. Mnoho, mnoho lidí by třeba nenastoupilo. V tom osmadevadesátém to bylo ve dvou závodech na prahu. Podařilo se mi to psychikou potlačit. I když jsem se rozšlehal, jak jen to bylo možné, tak jsem se z toho vylízal. Do závodu nemůžu jít s tím, že se něco stane. Ale když už se to stane, teď už vím, že se s tím dá ještě něco udělat.
Musíte se hodně přemáhat, abyste závodil i s bolestí?
Jde o to, jak dalece se tomu člověk poddá. V mnoha případech mi takové věci opravdu spíš pomáhají. První takový zlomový moment v kariéře byl na mistrovství světa v Aténách. Při rozcvičce před tyčkou jsem se vůbec nemohl rozběhnout, braly mě strašné křeče. A nakonec to bylo největší plus, které mě v tom závodě mohlo potkat. Nemohl jsem na tu tyč běžet jak blázen. Snažil jsem se běžet uvolněně, aby mě nebrala křeč. Kvůli tomu jsem skočil pět metrů a taky díky tomu jsem to mistrovství světa vyhrál.
Tímhle vítězstvím se z vás stal šampion. Dnes už od vás všichni vítězství čekají, jezdí za vámi zahraniční štáby jako za možným hrdinou olympiády. Pokud v Sydney vyhrajete, čekáte ještě horší tlak?
Ten už snad ani zesílit nemůže. Já jsem k tomu nepřišel jak slepý k houslím. Mělo to nějaký postup. Teď jsem v takové pozici, že když olympiádu nevyhraju, zřejmě to bude děsná tragédie. Když ji vyhraju, zase to nebude nějaká velká změna. Věřím, že národ je tak vyspělý, že když se to nepodaří, neulynčují mě na ulici. Sám věřím, že tahle varianta nebude. Hrozně rád bych vyhrál nejenom pro sebe, ale i pro lidi, kteří mi fandí. Snažím se, doufám, že to dobře dopadne.
