Na mýtině u šumavského lesa nedaleko Zlaté studny je kamenná zbořenina, kde kdysi žila rodina hajného. Dodneška zbyla jen kuchyně a komín, krovy spadly. To místo má své kouzlo, je trochu posvátné. A také je to nejvyšší bod okruhu, na němž Neumannová obvykle trénuje.
Jak dlouho ještě budete k Matesovi jezdit? Jak dlouho budete ještě objíždět světové akce?
Na to se teď neptejte, mám před sebou olympiádu. Za rok je mistrovství světa ve Val di Fiemme, kde jsem jela první mezinárodní závod, mistrovství světa to bylo. Tam jsem začínala a docela ráda bych se do stejného místa ještě vrátila. V tuhle chvíli opravdu nemám myšlenky na konec kariéry.
Říkala jste, že po olympiádě v Salt Lake City skončíte...
Ne, jen jsem řekla, že je to nejbližší možný termín, kdy bych skončit mohla. Nikdy jsem nevyslovila definitivní datum. Po olympiádě uvidím, ale předběžně mám chuť ještě rok závodit. Ledaže...
Leda? Co by se muselo stát, abyste změnila názor?
Asi kdybych na olympiádě vyhrála všechny závody, ve kterých odstartuju, tak bych vážně uvažovala, že řeknu sbohem.
Jaká je Kateřina Neumannová po jedenácti letech v lyžařské špičce? Změnila jste se hodně?
Sport beru pořád hrozně vážně, ale uznávám už i trochu jiné hodnoty. Chtěla bych vyhrát olympiádu, to je jasné, ale už vím, že zlatou medailí život nezačíná ani nekončí. Mám větší nadhled.
Ale trenér Frühauf o vás tvrdí, že jste stále extrémně ctižádostivá a ambiciózní.
Tak to bych si troufala polemizovat. Samozřejmě chci vyhrávat, chci být nejlepší, ale slovo ambiciózní se mi nelíbí. Zavání tím, že bych šla přes mrtvoly. Taková nejsem. Spíš jsem až moc hodná.
Když mluví Kateřina Neumannová... ...O RODIČÍCH. Bydlí v Písku, pořád u nich mám svůj pokoj. Ale vídám je hodně nepravidelně - na jaře dost, v zimě třeba měsíc ne. K loňským Vánocům jsem jim pořídila mobil, tak aspoň přes zprávičky dávám vědět, jestli jsem v pořádku dojela na závody. ...O VAŘENÍ. Když je čas a mám pro koho, klidně u plotny strávím dvě tři hodiny. Vyvařovat sama pro sebe? To mě nebaví. Ráda si dělám brokolici, jako přílohu k rýži, těstovinám, masu. Hlavně v Americe mají brokolici nádhernou a šťavnatou. Vařím spíš nenáročná jídla, protože jsem praktický člověk. Ale zvládnu i složitější, když se chci před návštěvou blýsknout. ...O BRATROVI. Radek je doktor, je o osm let starší a má už čtyřletého kluka. Až když odešel na medicínu do Plzně, rozdělili jsme se. Naši říkali, že byl v pubertě ještě v pětadvaceti, takže naše dospívání bylo asi podobné. ...O POPULARITĚ. Je přiměřená, žádný extrém, ačkoli na závodech v Česku mi dává zabrat. Až mi to někdy ruší koncentraci. Na druhou stranu během přípravy si lítám po lesích a nikdo o mně neví.
Hodná? Copak si necháte na trati namlátit?
...O ZAČÁTCÍCH. Poprvé jsem závodila v kategorii dětí do 10 let, bylo mi tak sedm. Ale opravdu na úrovni jsem začala až v šestnácti, což je pozdě. Do té doby jsem lyžovala o víkendech nebo když jsme s kanoisty vyrazili dvakrát za zimu na hory. Měla jsem dobré fyzické parametry, ale technika žádná. Tři roky jsem se s ní plácala.
To ne, ale myslím, že jsem dost korektní. Někdy až moc. Některé holky při sprintu, když jedeme vedle sebe, klidně vletí na špičky mých lyží. Vůbec se nerozpakují to udělat.
Mstíte se pak?
Nejsem mstivá, jen jednou se stalo, že jsem Finku v cíli švihla holí přes záda. Udělala podraz, který se nevidí. Předloni mě při sprintu shodila dolů ze stráně. Neměla jsem daleko od toho, abych jí ten hrot od hole bodla do zad. Cloumalo to ve mně, ale nakonec jsem ji jen švihla.
Bude vám v únoru devětadvacet, znovu se v létě budete mořit na Zadově a pak pojedete za polární kruh do Kiruny. Znovu tisíce naběhaných kilometrů. Co vás žene dopředu?
Líbí se mi ten sport, líbí se mi příroda. Šumava je krásná. Je ale pravda, že na podzim jsem zažila svůj nejkrizovější odlet do Kiruny. Pár dní předtím jsem dodělala v Praze nový byt, vyšňořila ho a těšila se, jak si ho užiju. Dva dny před odletem bylo všechno hotové a já musela sbalit tu toulavou tašku a zase vystřelit do světa. Nechtělo se mi.
Jste samotářka?
Jsem ráda sama, jsem hodně velký individualista. Ale lidi kolem sebe potřebuju. Neumím být sama pořád, občas musím utéct mezi lidi.
Kdy utíkáte?
Třeba právě po třech týdnech za polárním kruhem, všude tma, jen sníh. Pak chci společnost. Vracím se unavená a těším se, že zase vyrazím do civilizace. Projít se po Praze, kouknout do krámů, popovídat s kamarádkami, k večeři otevřít lahev červeného vína, to mám ráda.
Být sama, to znamená velký psychický tlak. Myslíte, že na vás je větší než třeba na špičkové fotbalisty?
Fotbal jsem nikdy nehrála, nevím. Jsou sice pod tlakem bez dvou měsíců celý rok, ale zase jich je na to jedenáct, jestli to mám dobře spočítané. Nemyslím, že jsou pod nějakým výrazně větším presem, a jestli, tak jsou za to skvěle placení.
Vy jste nikdy nedělala kolektivní sport?
Nejsem tak hravý typ. Mám raději individuální sporty, maximálně plážový volejbal na plovárně.
Ve dvou?
To ne, i ve víc lidech. Nebo tenis, to je příjemná relaxace. Ale jinak na týmové sporty moc nejsem. Raději jsem na place sama.
Před lyžováním jste byla kanoistkou, takže zase sama. Proč v patnácti letech vyhrál sníh nad vodou?
Pro holku jsou hory příjemnější. Než trávit trénink někde na Vltavě nebo pod činkami v posilovně, radši se budu prohánět po lesích.
Činky jste zahodila?
Docela jo, maximálně posiluju s lehkými, na jednu ruku. Lyžování není sport, ve kterém je potřeba zvedat tuny, nemusím mít kvanta síly. Chce to dynamiku.
Stejně je váš sport tvrdý, někdy až krutý. Když padáte v cíli vyčerpáním, to se hodí pro ženu?
Na krásu se závodit nedá, ale jinak se snažím být ženská. Nechci být za každou cenu takový ten tvrďák, který se umí ve všem spolehnout jen na sebe a nepotřebuje pomoc nikdy od nikoho. Doufám, že se u mě ženskost nevytrácí, ale na trati musí jít stranou.
Využíváte svoji ženskost? Když na trenéra uděláte kukuč...
To na Standu Frühaufa neplatí a já navíc ani neumím být moc vypočítává. Podívat se a prosit očima.
Tak jaká jste tedy žena? Parádivá? Ráda se třeba líčíte?
Líbí se mi, když je člověk upravený. Ráda se trochu nalíčím, ale jen lehce, nechodím zmalovaná. Zrovna v poslední době jsem dělala nějaké fotky a nalíčil mě profesionální vizážista. Ty fotky byly krásné.
Líbila jste se sama sobě?
Tolik zase ne, ale dělá to divy. Pak si uvědomím, jak se tvoří modelky. Vizážista umí změnit člověka. Během zimy ale make-up skoro nepoužívám, není kdy a není proč.
Před závodem nikdy?
Rozhodně ne, to by se mi mohlo vymstít. Když sněží nebo se potím, nateče mi to do očí a bude průšvih.
Kupujete si ráda šaty?
Nákupní záchvaty mám většinou na jaře. V zimě totiž chodím jen v tričku, bundě a teplácích a pak to chce změnu. Vždycky pak zjistím, že nemám co na sebe. Prostě ženská.
Kde nakupujete? Máte svého krejčího?
Kdepak, jsem příležitostný nákupčí. Když se mi něco líbí, jdu do toho. Hlavně tmavě modré šaty, kombinace šedé a modré. Když chci opravdu něco společenského, pomůže mi kamarádka Věra Kocová, návrhářka, která se stará o pár sportovců. Mám od ní tři kousky. Zrovna nedávno jsem od ní dostala zprávu na mobil, domlouvaly jsme se, že na jaře musíme zajít na oběd.
Prý plánujete i velké golfové dny?
Golf mě chytil, loni v Salt Lake City jsem koupila hole a už jsem i členem klubu Nová Amerika.
Jaký máte handicap?
Jsem začátečník, ale nemůžu se dočkat, až po sezoně vyrazím. Líbí se mi, že při golfu není spěch. Člověk si kráčí, relaxuje, udělá si pohodu.
A jak to jde dohromady s vaší láskou pro rychlá auta?
Prostě to tak je. Miluju auta, sleduju novinky, autosalony, kde se co šustne. Jezdím v Octavii Combi, čtyřkolce. Je pohodlná a bezpečná, vejde se mi tam kolo i lyže, osvědčila se.
A v garáži?
Tam stojí Audi Quattro TT, moje srdce pro ně bije. Když chci relaxovat, projedu se s ním, ale asi ho brzy vyměním za něco jiného.
Za něco sportovnějšího?
To už snad nejde, takové auto už by podjelo i spadlé závory. Na jaře byste také měla začít stavět.
Je to tak?
Chystám se. Zatím čekám na vyjádření o změně územního plánu, což je v moci zastupitelstva obce Stachy. Stavět na Šumavě je problematické.
Bude to velký penzion?
To záleží na tom, jak dobře budu závodit a co si vydělám. (Smích) Něco na papíře je, ale nic obrovského. Měl by tam být můj byt a pár rodinných apartmánků. Bytové jednotčičky.
Jak se to bude jmenovat? U Katky?
To je až to poslední. Teď se o žádnou stavbu vůbec nestarám.
Přesto je vidět, že myslíte na to, co bude "potom".
Nechci běhat s koštětem. Ale mít vlastní penzion, to je takový můj zbožný plán. Adresu v Praze už mám a teď ještě něco na Šumavě. Žít mezi dvěma krásnými místy by mě naplňovalo.
A k tomu miminko? I takové míváte na jaře záchvaty?
Mít dítě, to u mě není jednorázový záchvat. Že by to přišlo jednou a pak půl roku nic. Hodně o tom přemýšlím, ale je to trochu komplikovanější. Nejde jenom chtít, zodpovědný člověk to musí řešit zeširoka. Nenazvala bych to záchvatem, jen se mateřské pudy začínají projevovat.
Takže?
Miminko bych chtěla, to je pravda, ale myslím, že je jedno, jestli to bude v devětadvaceti nebo v jedenatřiceti. Doufám, že přijde, i když okamžitě to být nemusí.
A vyvolený už je?
Tohle bych nechala stranou, až moc to míří do mého nejhlubšího soukromí. Mám, nemám přítele, to vcelku nikdo neví. A nechám to tak.
Dobře, tak k jinému tématu: jste první ve Světovém poháru, v sezoně jste vyhrála už přes milion korun na odměnách. Utrácíte hodně?
Nejsem rozhazovačná. Když vyhraju takové peníze, vážím si jich, protože nejsou vydělané lehce. Nechávám je v bance. Mohla bych si koupit něco drahého, jenže pak si určitě řeknu: Sakra, za to mohla být vybavená jedna koupelna na penzionu. Víte, vyhrála jsem sice pár závodů a získala odměny, ale pořád je to na barák strašně málo.
Ale za olympijské zlato je milion korun... To by se na Zadově v hospodě U Ptáčků asi hodně slavilo, že?
No jo, tam jsou lidi, kteří mi jezdí po světě fandit. Pravidelní chalupáři, kteří přijedou každý víkend. Pátky jsou U Ptáčků pověstné. Od léta jsem tam nebyla, ale po olympiádě tam musím zajít.
Vám nevadí, když je zakouřeno?
Vadí, v zimě se takovému prostředí vyhýbám, ale ke čtvrté cenové to prostě patří.
Kouřila jste vůbec někdy?
Kdysi na nějakém mejdanu jsem k ránu měla takový ten vanilkový doutníček. Bylo to dvakrát třikrát za život, a to už se muselo opravdu pařit. Jinak ne, nemám to ráda.
A co máte ráda?
Pohodu a fajn lidi okolo sebe. V tom hektickém a zrychleném světě v lyžování jsou hrozně povrchní vztahy. Pak se ráda zavřu s lidmi, kterým nezáleží na tom, kolikátá jsem skončila. Na prstech obou rukou spočítám ty pravé kamarády.
Jak se poznají?
Nezáleží jim na tom, jestli se ze světa vrátila Neumannová první, s velkou slávu, nebo patnáctá a poražená. Vím o nich, že mě mají rádi jako Katku, a to je pro mě důležité.
 Bežkyně Kateřina Neumannová na olympijské trati v Soldier Hollow. |
