V 21 letech se na premiérových zimních hrách stále učí. A studentkou je až nenasytnou. „Užívám si to. Čekala jsem, že budu na své první olympiádě nervóznější, ale když vlezu na led, není to tak hrozné,“ říkala.
3000, 1500 i 1000 metrů už má za sebou. Na kilometru brala naposledy ve středu 19. místo za jeden z nejlepších počinů kariéry na této trati – 1:16,43. „Osobák na nízko položené dráze. Nejlepší čas mám z Kanady a tamní led se s tímto nedá srovnat,“ těšilo ji. „Jsem nadšená. Z času i z umístnění. Porazila jsem spoustu dobrých sprinterek, což mě překvapilo.“
Už pomalu začíná připomínat rychlobruslařské perpetuum mobile; jakmile se dá do pohybu, nezastavuje. „Ale síly mi neubývají,“ přesvědčovala novináře. „Podle dnešního kiláku určitě ne. Hodně mi prospívá den volna mezi závody i výsledky. A fanoušci! Je úplně něco jiného slyšet kolem české hlasy.“
Nadšení pak povzbuzuje klasicky. „Zase mě nastartovalo espresso. Ale už ne dvojitý, ale trojitý,“ smála se; stylový „nakopávák“ na třetí start. „Příště už to možná zvládnu i bez toho. Energie je dost. Vážně je to super.“
Až se nabízí: co kdyby se ještě uvolnilo místo na trati na 5 kilometrů... To už Zdráhalová pořádně zbystří: „Další závod by byl super, i když tohle by pro mě bylo docela dlouhé. Jenže to bychom si taky mohli říkat o pětistovce – a pak bych jela úplně všechno.“
Erbanová si zajela olympijské maximum. Zlatá je Ter Morsová |
Ať to dopadne jakkoli, na „pětce“ bude v pátek z celého srdce fandit Martině Sáblíkové. Patrně nikdo ve výpravě k ní nemá tak blízko. „Vím, že je bojovnice, nevzdává se. Má na to,“ povídá tišší dívka z Dvora Králové o rychlobruslařské šampionce.
Sama prožila bolestivé 4. místo na juniorském mistrovství světa, a tak soucítila s duševní trýzní, která Sáblíkovou pohltila po „bramborách“ na její úvodní trati na 3000 metrů.
„Zhruba vím, co by mohla cítit, ale pro ni je to ještě mnohem horší. Lidi od ní hodně očekávají,“ popisuje.
A tak se snažila, jak nejlíp uměla. „Člověk neví, co má správně říct, aby jí tím neublížil. Ona si ale sama řekne, ať ji zrovna nechám,“ líčí Zdráhalová. „Prostě jsme si povídaly. Ne že bych byla vrba, ale asi každý k sobě potřebuje mít někoho, komu může sdělit své pocity.“
Třeba i díky tomu k jejímu velkému nadšení brzy přibude také velká radost kamarádky.
