Před medailovými bitvami Sáblíkové se tak ze Zdráhalové stane psycholožka české hvězdy.
Ještě si vzpomenete na vaše úplně první setkání?
To bylo hrozně vtipné. Bylo mi patnáct a poprvé jsem Martinu viděla na soustředění v Collalbu, kam jsme přijely s Eliškou Dřímalovou. Nevěděly jsme, jak ji máme pozdravit. Povídám: „Tak jí asi řekneme dobrý den, ne?“ Jenže pak jsme se nemohly dohodnout, kdo jí to řekne. Nakonec to vzala na sebe Elis.
(Sáblíková: A já jsem reagovala: „Ježíšmarjá, další mateřská škola.“ Bylo mi tehdy čtyřiadvacet a přemýšlela jsem: To už jsem vážně tak stará? Načež jsem jim oznámila: „My si tady všichni tykáme.“)
Jak dlouho jste se zbavovala respektu, Nikolo?
Moc dlouho ne. Zašly jsme s Martinou a s Karolínou (Erbanovou) společně na pizzu a bylo to v pohodě.
Po hrách v Soči 2014 jste pak převzala roli Karolíny Erbanové a stala se spolubydlící i „vrbou“ Martiny Sáblíkové. Jaké to je?
Super. I pro mě. Mohu detailně pozorovat, jak se připravuje na závody nebo jak si sama brousí brusle. Pomůže mně, když potřebuju. Fascinuje mě, jak má všechno před závody časově zautomatizované. To já se pořád musím dívat na hodinky a hlídat se, kdy a kde mám být.
Jaká je povahově?
Hodně přátelský člověk. A obrovská bojovnice.
Třeba i v této sezoně, kdy se potýkala s vleklými bolestmi zad?
Tu sezonu si doslova protrpěla, fyzicky i psychicky. Lidé, kteří s ní nebyli, nepochopí, čím si prošla.
Jak jste jí v takové situaci mohla pomoci vy osobně?
Tím, že jsem byla tou vrbou. Pořád jsem ji uklidňovala: „Dobře to dopadne, jen to nesmíš vzdát předem.“ Což Martina nedělá. Ona je opravdu psychicky nesmírně silná. Teď by to s ní mělo být jen lepší a lepší. Na svěťáku v Erfurtu jsem pozorovala, že to začíná být zase ona.
Dělí vás devět let. Co vás kromě bruslí spojuje?
Psi. Máme obě psa stejné rasy. A taky obě moc rády jíme.
To byste asi neměly, ne?
Naštěstí to na nás není vidět. Ale Martina umí ulítnout třeba na párku. A občas hřešíme s hranolky.
Kouč Petr Novák nerad vidí, že trávíte čas u notebooků a mobilů. Podle něj vás připravují o klid na relaxaci. Nebo ne?
Ale my už ty počítače s sebou ani nevozíme. Dokonce i ten telefon se snažím omezovat. Petr říká, že Martině to pomohlo, když byla mladá. Snažím se kopírovat, co dělala.
Při debatách s trenérem dokáže být tu a tam i docela „oprsklá“. Také v tom ji kopírujete?
Jsem typ člověka, který se ozve, když se mu něco nelíbí. Ale Martina je s Petrem mnohem déle, ta už přesně ví, co si může dovolit.
O vás kouč tvrdí, že v hromadném závodě můžete v Koreji bojovat o pozice v Top 6. Co vy na to?
Hromaďák je o umění rychle reagovat i o štěstí. Často je hroznou strkanicí, na kterou potřebujete zdravou sprinterskou dravost. A taky dobrou strategii. Uvidíme, jakou nakonec zvolíme.
Ovšem na hry jste se kvalifikovala i ve třech dalších disciplínách. Přitom ještě na podzim jste se bála, jestli se na ně dostanete.
A Martina mě uklidňovala, že určitě ano. Měla jsem obrovské nervy, jestli to vyjde. V Calgary jsem klíčový svěťák musela odjet na prasklých bruslích, různě jsme je stahovali, no hrůza. A pak jsem si na nich zajela osobák na 1 500 metrů. Že si v sezoně zlepším osobáky na všech tratích, to jsem vážně nečekala.
Rychlobruslařka Martina Sáblíková hovoří s novináři před odletem do dějiště zimních olympijských her.
A teď vás pro změnu i Martina Sáblíková psychicky připravuje na vaši olympijskou premiéru?
No, mám z ní trochu stres. Možná se před dalšími českými sportovci budu i trochu stydět, když je vůbec neznám. Ale Martina mi před odletem říkala: „Počkej, až uvidíš ty spousty olympijských kruhů, ta atmosféra je super, a ty obrovské stany na jídlo ve vesnici taky.“ Jen prý nesmíme chodit jíst ve špatnou hodinu, nebo si vůbec nesedneme.
