Nevěděl jsem to, ale právě v tuhle chvíli jsem byl nejblíž štafetě s olympijskou pochodní. Zrovna teď, když jsem klel, jak jsem od ohně daleko. Běžec se symbolickou loučí v ruce se ode mě nenávratně vzdaloval po uzavřené dvouproudé ulici. Nestihnul jsem ho.
Hanba mi. A hanba pekingskému taxikáři, který v životě neslyšel o místu zvaném Jihui Dajie (tedy zastrčené periferii, kudy štafeta probíhala). Aby nedošlo k mýlce – to místo je na oficiálních olympijských mapách. A jemu nic neříkalo ani v čínském přepisu.
Tak jako tak: Než jsme se sem doplahočili, bylo pozdě. Nic nepomohly desítky usměvavých, ale k uzoufání nepoužitelných dobrovolníků. Nemůžete se na ně zlobit. Na to vzdorujete příliš mnoha dobrotivým jiskřičkám v očích.
Užil jsem si tedy alespoň spokojených tváří diváků, kteří se z "pochodňové show" vraceli domů. Zářilo z nich: "Tak o tomhle budeme jednou vyprávět svým vnukům." Vlastně to mělo z mého pohledu i svou výhodu: K Jihui Dajie jsem za cestu z hlavního tiskového střediska platil 120 jüanů. Zpátky to bylo gratis. Vím, žádné zvláštní rito.
Ale i ten nabručený taxikář se trochu styděl. Snad i za to, že původně vůbec nevěděl, proč se dnes houfuje kolem autostrády tolik lidí.
Přitom pro miliony jeho krajanů byla štafeta s olympijskou pochodní neskutečné divadlo. To na vás dýchlo i z televize. Oheň dorazil do Pekingu v úterý. O den později plál na náměstí Nebeského klidu, jeho čtvrteční pouť startovala v šest ráno u Velké čínské zdi.
To byla teprve sláva! U starodávné památky duněly bubny, místní komunistický předák pronesl procítěný projev. K nebi bylo vypuštěno 2 008 holubic. Jen pokud nečtete pozorně – to číslo pořadatelé nezvolili náhodně. Do toho se na praporech třepetala zase ta červená, k tomu žlutá.
Vždyť právě tohle dává dohromady Čínu. To, pak všudypřítomný nakažlivý úsměv a taky zhruba 50 tisíců policistů hlídajících kolem cesty.
Ti jsou přísnost sama. Přestože o tomhle dni budou svým vnukům jednou zaručeně vyprávět, teď, když kolem nich běží jeden z dnešních 268 nosičů, ani nemrknou. Oheň kolem jejich neoblomných tváří večer doputuje až do chrámu Země.
Pak už má před sebou jen jeden den cesty. Ten nejslavnější.
