Neměli u sebe československou hymnu. Tu hrdě údernou americkou ano, i důstojnou britskou. Jen je předpokládaným šampionům přehrát. Ale s triumfem Čechoslováků se prostě nepočítalo.
Parta kluků z Třeboně se shovívavě pousmála. I bez hymny to stálo za to.
"Jejich medaile byla jasně nejnečekanější," tvrdí Jan Linger, šéf Nadace české olympijské reprezentace.
Stanislav Lusk, Jan Jindra, Jiří Havlis, Karel Mejta a kormidelník Miroslav Koranda triumfem tehdy nepřekvapili jen finské organizátory, ale i hodně lidí doma.
"Vždyť se kvalifikovali až na poslední chvíli. Navíc jeli na starší lodi," připomíná Linger.
Ach ano, loď! Byla to pamětnická kocábka, která v Praze po válce zůstala po německém klubu Regatta. Dřevěná, nesmírně těžká. Dodnes je v Třeboni k vidění. A právě na ní Češi pokořili i takové favority, jako byla americká, švýcarská či britská posádka.
. Osudy zlatých medailíSeriál k olympijským hrám Čtěte denně Dnešní 13. díl Předchozí díly seriálu najdete ZDE. |
Veslaři si v roce 1952 ani nevychutnali slavnostní zahájení her, jejich disciplína přišla na řadu hned zkraje olympiády. Při závodě si všechnu slávu vynahradili. Předvedli svou specialitu: ostré přechody v tempu. A byli k neporažení.
Dodnes mají medaile doma schované. Když je návštěva chce vidět, rádi je ukážou. Sem tam je zapůjčí na výstavu sportovních trofejí.
Stanislav Lusk už nežije. Ostatní v dobré náladě vzpomínají. Třeba na to, jak za zlato tehdy každý dostal čtyři metry vojenské látky khaki. Nebo kdy byli naposledy na vodě.
"Já? Přesně před dvaceti lety."
"Ale neříkej."
"Přece bych si nevymýšlel."
"Myslíš, že už je to vážně tolik?"
"Jo, je to fakt. Bylo mi šedesát."
"To já si teď vodu pustím leda z kohoutku."
Není slušné jim v tu chvíli skákat do řeči. Stejně jako není slušné zapomínat, že Helsinky 1952 nebyly jen "tou slavnou olympiádou Emila Zátopka".
