Zatímco Ester Ledecká se protlačila do elitní třicítky, tyhle dvě už druhou šanci vůbec nedostaly.
„Jsem meganaštvaná. Slušně řečeno,“ čertila se Dubovská. „Dlouho jsem nezávodila, ale takhle jsem to teda nečekala. Moje chyba. Příště asi radši budu zcela bez očekávání.“
Závody v alpském lyžování dosud na hrách v Pchjongčchangu odpadávaly jeden po druhém. Strašákem jim byl především vítr, který na svazích občas ohýbal branky až k sněhu.
„Na kopec jsme jezdily, i pokud se to rušilo – každý den jsme vstávaly v šest a vracely se ve dvě odpoledne. Což je náročné a únavné, ale děláme to celý život. Nelze se vymlouvat,“ hledala 25letá Dubovská marně příčinu svého bleskového konce na trati.
To o rok mladší Pauláthová jasno měla. Bohužel.
„Kdyžtak vám do toho budu trochu brečet,“ soukala ze sebe smutně. „Čtyři roky se na tenhle závod těším. Poslední rok jsem pro něj udělala všechno. A ráno jsem se vzbudila – a nohy úplně tuhé. Jako by mě přejela rolba.“
Sama si uvědomovala chyby na trati, ale ještě podstatnější bylo, že s nimi kvůli náhlé fyzické indispozici vlastně ani nemohla nic dělat.
„Nemám sílu. Nevím, co se s nohama stalo,“ říkala Pauláthová poté, co vydýchala nejpalčivější zklamání. „Mám fyzičku, mám natrénováno, ale já nebyla schopná vyjít schody…“
V mixzóně už na jedné z jejích hůlek chyběla ulomená spodní část. Že by nepovedenou jízdu v překrásném počasí odnesl kus výbavy? „Vůbec nevím,“ podivovala se sama Pauláthová. „Snad se to stalo někde na trati. Doufám, že jsem to nebyla já.“
Pokud ano, nejspíš by se po rozbitém olympijském snu ani rozbité hůlce nešlo divit.
