„Je to fantazie,“ radovala se obránkyně Lucie Bendová.
„Pořád nemůžu uvěřit, že se tohle stalo,“ přidala se brankářka Martina Mandelíková.
První jmenovaná už dnes patří do kádru reprezentace do 15 let, jako velkou naději si ji před časem vyhlédla pražská Slavia. Druhá, na klubové úrovni brankářka Pardubic, zase vzhlíží ke slávistické a reprezentační jedničce Barboře Votíkové. A obě se na úžasném finiši výrazně podílely.
Bendová, jež se v průběhu zápasu posunula z obrany do zálohy, zavelela k obratu pět minut před koncem. Když nevyšly kolmé přihrávky za obranu, po nichž zklamaně rozhodila rukama, vyměnila si míč se spoluhráčkami a z hranice pokutového území vypálila tvrdě pod břevno. Zápas, který by leckdo považoval za rozhodnutý, získal nový náboj. A minutu a půl před koncem se zamotal ještě víc: Vysočina srovnala na 2:2 a šlo se na penalty.
V nich se zase blýskla Mandelíková. Inkasovala jen v první sérii, když nedosáhla na utaženou střelu po levé ruce. Dál už byla stoprocentní. Přízemní i polovysoké střely ale kryla skvěle, pokus moravskoslezské brankářky, která kopala v páté sérii, zase branku minul. „Ale nebylo jednoduché se stoprocentně koncentrovat, zvlášť po tak hektickém konci zápasu,“ líčila. „A ty penalty byly dlouhé.“
Rozstřel se protáhl do šesté série. V ní se zase Mandelíková pohotově vrhla po pravé ruce a její spoluhráčka pak proměněnou penaltou rozhodla.
„I když to bylo pět minut před koncem 0:2, nepřestávali jsme věřit. Věděli jsme, že dokud rozhodčí neodpíská konec, hraje se dál,“ říkal trenér Martin Macháček. „Za bronzovou medaili jsem moc rád, protože holky celý turnaj podávaly perfektní bojovný týmový výkon. Jsem rád, že to vyšlo aspoň na ty penalty.“
Jeho svěřenkyně se totiž dostaly do problémů už v prvním poločase, kdy dvakrát inkasovaly. Samy si vypracovaly několik slibných možností, gól ale ne a ne přijít. A tak přišly změny. „Řekli jsme si, že máme 25 minut na to, abychom s tím něco udělali a holky to podle mě do posledního detailu splnily,“ dodal kouč, který jiné posunul právě Bendovou z obrany do středu pole. Sama uznala: „Hrálo se mi tam určitě líp, myslím, že jsem na tom postu pomohla víc.“
Když bylo po zápase, se spoluhráčkami obešly poražené soupeřky, objaly je, poplácaly. Dobře věděly: nebýt závěrečného finiše, měly v očích slzy samy.
