Šéf letních her 2020 Toširo Muto v pondělí ocenil, že díky novým úsporným opatřením nastoleným Mezinárodním olympijským výborem už organizátoři uspořili 4,3 miliardy dolarů.
Jenže do toho se jeho finančně uvědomělejším krajanům znovu protáčejí panenky: auditoři zase spočítali, že vládní náklady na příští olympiádu a paralympiádu vyskočí sedmkrát – zhruba z miliardy dolarů až na sedm miliard!
Číst to lze následovně: průšvihy se hasí, jak to jen jde, jenže podstatou problému je, že možnosti jsou velmi, velmi omezené.
Zpětně je tak dost úsměvné, že starosta Montrealu Jean Drapeau hrdě prohlásil: „Možnost, že tyhle hry skončí v minusu, se blíží tomu, že muž někdy porodí dítě.“
Přitom právě letní olympiáda konaná v Kanadě v roce 1976 skončila epochálním neúspěchem a bankrotem města. Dluhy se staly normou. Uplynulo přes čtyřicet let a ani třetí nejbohatší ekonomika světa z Japonska si neumí poradit.
Přepočty na koruny vlastně ani nejsou důležité, vypovídající je procentuální nárůst. Původně očekávaný kompletní účet za olympiádu již nabobtnal více než dvojnásobně. Výdaje japonské vlády pak dokonce sedminásobně.
Což se nelíbí nikomu.
156 procent činí podle studie Oxford University průměrné předražení olympiád. |
„Najednou máme před sebou zcela jiná čísla,“ píše japonský deník Mainichi. „Pokud bychom věděli, že finální výdaje budou takto enormní, vzneslo by to mnohem více otázek o pořádání olympiády. A nutí vás to přemýšlet, zda podobné věci povzbudí uchazeče o budoucí letní a zimní hry.“
Paradoxní je, že se pánové olympijských kruhů poslední dobou opravdu snaží. Zkracují třeba délky soutěží i nároky na stadiony. „Šetříme tím pádem na stavbách, pronájmech, energiích,“ vypočítává první muž tokijských her Muto.
Jenže to je málo. Jako látat díry na přídi Titaniku s tím, že k zádi se dostaneme později... I když uspějete v těchto dílčích detailech, olympijské projekty se ekonomicky tou dobou už dávno potápějí.
7x vyšší veřejné náklady právě oznámily příští letní hry v japonském Tokiu. |
„Chápeme, že se dá rozlišovat mezi přímými a nepřímými náklady. Ale daňovému poplatníkovi stejně obojí zní jako peníze vynaložené na olympiádu,“ píše list Mainichi.
Problematika je tak závažná, že se jí ve studii věnovali i ekonomové z oxfordské Said Business School. Snažili se být co nejobjektivnější, a tak vynechali právě nepřímé náklady (třeba na infrastrukturu). Výsledek je zdrcující: v rozmezí let 1976 a 2016 překročily rozpočet VŠECHNY olympiády. V průměru o 156 procent, k čemuž autoři dodávají, že „silnice se průměrně předražují o 20 procent, mosty a tunely o 34 procent a obří IT zakázky o 107 procent – ale v žádném oboru není předražené úplně všechno“.
Kruh je očividně začarovaný a nerozseknutelný. Po 11. září 2001 přibyla nová obří položka v bezpečnostním zajištění a ty stávající se neumenšily. Resumé studie? „Pro jakékoli město a stát znamená rozhodnutí pořádat olympiádu zavázat se k jednomu z nejdražších a nejriskantnějších megaprojektů, které existují, o čemž už se mnoho z nich přesvědčilo.“
Vyhrát lze dílčí střety, nikoli válku.
Šéfové posledních her v Pchjong-čchangu nyní oznámili zisk 55 milionů dolarů (v korunách miliardy a čtvrt), jenže jde o výnos z olympiády samotné, na níž se šetřilo osekáním míst pro akreditované novináře a zmenšováním tiskových středisek. Pěkný výsledek, celkové náklady ovšem mezitím vzrostly z 3,5 miliardy dolarů na 13 miliard...
V Tokiu spoří třeba i tím, že žurnalistům vzkázali, že na tři hodiny vzdálenou cyklistiku mají jet vlakem, sběrná doprava nebude. Ti to jistě přežijí, jenže u financování olympiád je taková položka zhruba jako plivnutí do moře.
