„Budeme se snažit, aby tyhle hry nebyly jen sportovním festivalem, ale aby mohly změnit osud celého Korejského poloostrova,“ řekl Park Won-soon, starosta Soulu.
Je až neuvěřitelné, jak se věci mohou změnit. Přesně před rokem autor textu na zimní olympiádě v Jižní Koreji neslyšel od žádného obyvatele země ani opatrné nadšení, o naději či výrazném optimismu vůbec nemluvě. Voják v demilitarizované zóně, jedné z nejvýbušnějších hranic planety, říkal: „Hlavně teď nehodláme polevit v ostražitosti. Nechceme si to pak vyčítat.“
Jenže přišel společný tým hokejistek. Poté účast pohlavárů ze severu na ceremoniálech her v Pchjongčchangu. Další sjednocené reprezentace včetně házenkářů na mistrovství světa. A hlavně průlomové jednání diktátora Kim Čong-una a prezidenta Donalda Trumpa – na konci února se navíc sejdou znovu, tentokráte v Hanoji. Klima, v němž každé škrtnutí sirkou zavánělo apokalypsou, se výrazně vyčistilo.
„Viděli jsme, jak může olympiáda otevřít cestu dialogu a mírovému řešení,“ přivlastnil si minulý týden zásluhy Thomas Bach, šéf Mezinárodního olympijského výboru.
Potud zní vše skvěle. Ale přichází čas lusknout prsty: je to jen sen.
Aspoň tedy zatím.
Touhu pořádat letní olympiádu v roce 2032 už předběžně projevily Austrálie, Německo, Indie a Indonésie. Jsou to pouhé první nástřely na terče ze vzdálené budoucnosti. Do klání se tedy má přihlásit i blok Jižní a Severní Koreje, ale jak by to vlastně mohlo vypadat?
Změní se koule ve sněhuláka?
Jižní Korea je bohatá a technologicky vyspělá, Severní Korea ekonomicky i lidsky zplundrovaná. Kromě olympiády 2032 už jihokorejský prezident nastínil také možnost společného fotbalového mistrovství světa 2030, srovnatelně monstrózní akce. Jenže obsah myšlenek nejmladšího z Kimů nikdo nezná.
„Pokud se brzy nepovede uvolnit mezinárodní sankce – tak aby se mohla prohloubit spolupráce mezi jihem a severem – měli bychom čekat, že Kimovo nadšení pro společné sportovní projekty upadne,“ řekl deníku Korea Times Troy Stangarone z Korejského ekonomického institutu.
Zatímco v Jižní Koreji většina národů světa včetně Čechů prostě přistane na letišti a dostane razítko do pasu, víza do Severní Koreje jsou věc jiná. Jak by se distribuovaly sporty (případně fotbalové zápasy), když by logicky každý preferoval stabilitu bohatého jihu, neboť za tak krátký čas rozdíly zkrátka nelze dohnat? A opravdu je reálné, aby se do deseti let jeden z nejpodivnějších režimů světa otevřel? Aby třeba i pouze v čase fotbalového či olympijského svátku zpřístupnil internet, zapudil propagandu?
Zvenčí to vypadá jen jako hezký a trochu bláhový pokus. Ale malý je ten, kdo má malý cíl, ne? „Zimní olympiáda změnila nemožné v možné,“ řekl jihokorejský premiér Lee Nak-jon u ročního výročí od zahájení pchjongčchangských her. A starosta Soulu dodal: „Z malé sněhové koule se postupným nabalováním stává velký mírový sněhulák.“
Podobně smělé sny se vyplní jen málokdy. Nadějí zůstává to, jaký pokrok přišel za posledních 365 dní.
