Když se před čtyřiceti lety vrhla do vody ze stejné výšky a přidala jeden a půl překotu s dvojitým vrutem, bylo z toho v Mexiku olympijské zlato. "Bylo mi šestnáct a já tehdy pořád vyhrávala. Brala jsem to jen jako jedno z dalších vítězství, až mnohem později jsem si všechno uvědomila a začala si té medaile vážit," říká Milena Duchková.
Dnes tato stále drobná a štíhlá dáma žije v kanadském Vancouveru, má tu svou zubní ordinaci a zlato i stříbro, která získala v roce 1972 v Mnichově, jsou schována doma v šuplíku. S manželem Petrem Neveklovským, někdejším volejbalovým trenérem, mají tři dospělé děti (dvě dcery a syna) a na skoky do vody se dívá už jen z hlediště.
. Osudy zlatých medailí
|
"Jestli někdo v Kanadě vůbec tuší, že jsem vyhrála olympiádu? Víte, do ordinace mi chodí hodně českých emigrantů a ti to vždycky rádi připomenou," usmívá se.
Z Československa odešla v roce 1980, kdy dostala nabídku trénovat kanadskou reprezentaci. Nebyl to žádný dobrodružný úprk, vlastně se chtěla za čas vrátit domů. Až v Kanadě ji místní přesvědčili: Zůstaň tu. "Kdybych věděla, že se v roce 1989 změní režim, asi bych šla zpátky. Ale tehdy to vypadalo, že to tady je navěky," vzpomíná.
Teď do Prahy za sestrou a bratrem jezdí jednou za rok, za dva. Když tu před čtrnácti dny byla naposledy, dorazila i s dcerou Monikou, na stadionu v Podolí se pak setkaly i s někdejší trenérkou Marií Čermákovou, dodnes vitální paní.
Právě ta ji ke zlatu přivedla. I když… Nechybělo mnoho a právě ona Duchkovou od skoků úplně odradila. Psal se rok 1960, když maminka malou Milenu přivedla do pražského Tyršova domu, aby ji přihlásila na skoky. Čermáková se tehdy na ni přísně podívala a jen řekla: "Takové malé nebereme." Drobná Milena jen hrdě odvětila: "Ts, mně už je osm." "Jenže ona vypadala na pět," vybavuje si dnes Čermáková. "Pak mě přesvědčila tím, jak tvrdě dřela. Byla to bojovnice."
V Mexiku zažily chvíle štěstí, o čtyři roky později v Mnichově i velké zklamání ze stříbra. "Po tom závodě jsme jen mlčely, bylo nám hrozně. A pak přišel někdo ze svazu a řekl: Nevyhrály jste, tak tady máte jízdenku a šup domů. Nebudete se tady vůbec zdržovat. Byla to moje nejhorší cesta vlakem," říká Duchková.
Dnes se s ní plavecký svaz rád chlubí, je pro něj pořád jedinou olympijskou vítězkou.
Zkrátka časy se mění.
