Přitom na hry málem vůbec nejel. "Urazil jsem totiž svazového kapitána, řekl jsem mu, že je vůl." Kapitán ho vyřadil z nominace, ale funkcionáři si Čapka pozvali do kavárny, ať se omluví. "Tak kapitánovi povídám: Oto, já ti řekl, že jsi vůl, ale vůl nejsi. Všichni funkcionáři vyprskli smíchy a říkali: To je náš Franta, takovej lidovej člověk."
Jeho rozcvičkou před závodem bývalo 30 kliků. Těsně před londýnským kláním však zvládl jen tři – a došly mu síly. "Kdyby tam byl náhradník, snad ho nechám jet."
Přesto vyhrál stylem start–cíl. Od spořitelny, kde pracoval, dostal za zlatou medaili motorku Jawa 250. "Pozdějc mě vyhodili. Že jsem nehajloval Leninovi a nevystavoval Gottwalda za okno. Dostal jsem lístek, že půjdu do fabriky. Jenže já šel za ministrem, jestli mi pomůže, že jsem nikdy ve výrobě nedělal. Zařídil mi místo u armády."
Na Dukle zůstal trenérem kanoistů až do roku 1978. V rámci tréninku provozoval se svěřenci i podvodní ragby. Velitel Dukly mu vyčinil, proč se rvou v bazénu. "To je výcvik vojáků k boji," odvětil mu.
. Osudy zlatých medailíSeriál k olympijským hrám Čtěte denně Dnešní 10. díl Předchozí díly seriálu najdete ZDE. |
Před osmi lety Čapka po srdeční příhodě přestěhovali ze 4. patra do domu s pečovatelskou službou. Dostal dva bypassy, lékaře děsily jeho zkornatěné cévy. "Říkali: Ty jsou tak skleněné, že umře na stole. Přesto zákrok zvládli," vypráví Linger.
Čapek porazil i mozkovou mrtvici. Ještě loni v listopadu slavil 93. narozeniny, hrdě ukazoval zlatou medaili v červeném pouzdře. "Jinak koukám na televizi a lelkuju."
Nedlouho poté ho ošetřovatelky našly ráno ležet na zemi. Zemřel 31. ledna 2008 v Dejvicích, v léčebně dlouhodobě nemocných. "Svoji londýnskou medaili už před čtyřmi lety odkázal naší nadaci," říká Linger.
