„Byla to medaile, která mi ve sbírce chyběla. Jinak ji ze všech velkých závodů mám. Evropské hry jsem bral jako evropskou olympiádu, měly pro mě velkou váhu,“ řekl s odstupem pár dní o zlatu z Minsku (vybojoval ho v disciplíně trap) 44letý Kostelecký. S telefonem u ucha seděl už na střelnici v italském Lonatu, kde v úterý zahájí mistrovství světa.
Doznívá ve vás pořád nedávný zlatý úspěch?
Upřímně se divím, že to takhle vyšlo, protože když jsem do Minsku odjížděl, měl jsem za sebou sice dobrý závod na Slovensku, ale pak jsme dorazili na místo a neměl jsem pocit, že bych střílel nějak extra dobře. Až finále se mi povedlo skvěle. Počítal jsem s tím, že se mi účastnické místo získat nepovede. Pořád jsem překvapený. V mých letech by člověk měl uvažovat realisticky.
Od Pekingu uběhlo jedenáct let. Cítíte se klidnější, nebo vás ubývající šance znervózňují?
Tehdy bych nevěřil tomu, že v roce 2019 ještě budu obsazovat velké závody. Nějaký sportovní stres mám, ale snažím se všechno si hlavně užít. Jsem rád, že jsem konkurenceschopný, a nevím, kolik toho ještě odstřílím. Ve střeleckém světě ale nejsem abnormalita. Máme tady i padesátníky šampiony. Z těch starších jsem ještě mladík. (usmívá se)
Kostelecký vynadal od plic rozhodčímu a pak vystřílel zlato |
Snesou srovnání cesty, po nichž jste k titulům v Pekingu a v Minsku došel?
Na olympiádu jsem jel ve velké formě. Měsíc před ní jsem byl stříbrný na mistrovství Evropy, celý měsíc jsem téměř nechyboval ani na tréninku. Mám to dodnes zapsané, byla to strašná čísla. Do Pekingu jsem jel s tím, že když to neprodám tam, tak už nikdy. Dnes vím, že ani to nebyla záruka úspěchu. Můžeš být měsíc dole, jako já před Evropskými hrami, a vyjde to. Logika ve střílení neexistuje.
Změnil jste se?
Asi jsem klidnější. Když jsi starší, musíš měnit spoustu věcí, aby ti zůstala agresivita, abys měl správný tah. Krizové situace už beru jinak a zařídím se v nich jinak než ve dvaceti.
To jste ukázal na Evropských hrách, kde jste cíleně vyjel po rozhodčím, abyste uvolnil vztek z neuznaného zásahu. A pomohlo vám to. Projevily se právě tam nabrané zkušenosti?
Především člověk neplánuje, že se ho rozhodčí snaží ojebat o terč, když to tak řeknu. (usmívá se) Ale ano. Věděl jsem, že zlost ze sebe musím vypustit. Kdyby mi bylo pětadvacet, asi bych neudělal nic, dusil bych to v sobě a pak minul další terče. Riskoval jsem, netušil jsem, jestli mě rozhodčí nediskvalifikuje, protože jsem na něho řval sprostě, ale základ byl, že mi to pomohlo.
Diskvalifikovali by olympijského vítěze?
Možné je všechno. I v našem sportu jsou zákulisní boje, politika. Federace, které střelbou hýbou, jsou schopny do finále zasáhnout a ovlivnit ho. Bordel ve sportu je dnes velký. Jasně, oficiálně se napíše, že byla skvělá atmosféra, ale kolikrát to tak není. Sport jde morálně dost dolů. Jsem dost starý na to, abych to viděl.
Má vás pořád co překvapit?
Má, má. Každý den se učíš něco nového. Mění se stroje, letos jsme měli Světový pohár na nových vrhačkách. Učili jsme se reagovat na rozdíly ve výletech a v letu terčů.
Váš sport přitom vypadá jako pečlivá rutina, kterou je potřeba do úmoru denně opakovat.
Problém je, když spadneš do rutiny, která se může stát špatnou rutinou. Ztratíš pozornost, kterou potřebuješ. Vtip je ten, že výsledky, které se dosahují dnes, jsou vyšší, takže prostor pro chyby téměř není.
Zázemí máte pořád na střelnici v Holasicích nedaleko Brna?
Ano, jsem tam. Někdy střílím i v Brně na svazové střelnici. Podle toho, kam jedeme. Snažíme se trénink přizpůsobit střelnici, která nás čeká. Dají se natahovat plachty, naladit jinak terče, pohrát si s tím.
Potřebujete mít zbraň denně v ruce?
Trénuji pořád dost, pauza by mohla způsobit problém, ale denně ne. Snažím se těžit i ze zkušeností.
Zatřese se vám někdy ruka?
I kdyby se třásla, není to tak podstatné. Střílím z brokovnice. Kdybych střílel z pistole, tak to poznat je. Kromě toho, my střelci se snažíme zůstat fit, i když to někdy není vidět. (směje se) Fyzička hraje roli, závody trvají několik dní, v horku, střílí se během celého dne. Bez fyzičky by to nešlo vydržet.
Co vás motivuje?
Střílení mám pořád rád. Nemám rád cestování a zákulisní praktiky, ten cirkus kolem, ale střílení mě baví. Celý ten proces. Jako děcko jsem nemohl dospat a těšil jsem se, až budu střílet, to už dnes tak silné není, ale pořád chci hledat cestu ke zdokonalení. Střílet se nikdo z nás vlastně nikdy nenaučí.
Láká vás titul mistra světa, o který jdete v Lonatu bojovat?
Hodně lidí se na to ptá. Je to jediný titul, který mi chybí, vyhrál jsem ho jen jako junior. Neusínám s tím, že ho chci i v dospělých, a když to nebude, zhroutím se. Kdybych měl s kariérou zítra skončit, budu spokojený. Dosáhl jsem toho, o čem jsem jen snil. Vím, jak složité to všechno bylo.
Když vidím zákony v Evropské unii, kde je snaha nás odzbrojit, tak si myslím, že naše střelba bude brzy existovat jen na playstationu. |
Hecujete se s manželkou Lenkou, za svobodna Bartekovou, slovenskou reprezentantkou?
Žena už nestřílí, tituly ale taky má. Podporuje mě ve všem. Když jsem měl chvilku, že bych se na střelbu chtěl vykašlat, vždycky mi řekla, že mám ještě něco před sebou. Je dobré, že si můžeme říct cokoli.
Budou střílet vaši synové?
Myslím, že ne. Když vidím, co se děje v Evropské unii, jaké jsou zákony, že nás vlastně chtějí odzbrojit... Všechno je proti. Přidávají se ekologové. Myslím si, že nebude mít dlouhého trvání a náš sport bude existovat jen na playstationu. Možná to vidím moc kriticky, ale vývoj směřuje k tomu, že střelba nebude ani olympijským sportem.
Počítáte s tím, že vybojované olympijské místo obsadíte a v Tokiu se příští rok představíte?
Nepočítám s ničím. Jsem rád, že se místo povedlo získat, věřím tomu, že tam s (reprezentačním kolegou) Jirkou Liptákem můžeme být, ale co se stane za rok, to je ve hvězdách.
