Statisíce lidí jí držely palce u televizí a sledovaly jeden z největších novodobých sportovních úspěchů České republiky.
Poslední start na hrách, finiš třicetikilometrového závodu volným stylem. Turín v roce 2006. Pět set metrů před cílem byla česká závodnice Kateřina Neumannová až třetí za Justynou Kowalczykovou a Julijí Čepalovovou.
Pak to přišlo, Kateřina obě soupeřky předjela a sama uháněla k cílové fotobuňce. Za ní padla do sněhu úplně vyčerpaná. Ale byla olympijskou vítězkou. Konec závodu ještě vyšperkovalo emotivní přivítání s dcerou Lucií, která přiběhla ke šťastné mamince.
„Po tom kopci jsem měla nohy jak kameny. Výborně mi pomohly lyže a také jsem si říkala, že je to tu můj poslední závod, proto to musím zkusit. Navíc obě nijak rychle nejely, ale nemůžu tomu uvěřit, že ve finiši vyhraju závod,“ říkala tehdy Neumannová v televizních rozhovorech o svém zlatém olympijském zážitku.
V těchto dnech se 44letá písecká rodačka chystá na své další zimní olympijské hry. Tentokrát už ale jako televizní komentátorka běžeckých závodů.
Byl váš zlatý závod v Turíně tím životním?
Určitě. Ale nebyl životní z hlediska sportovního výkonu, protože jsem určitě odjela lepší závody. Třeba v roce 2007 v Japonsku na mistrovství světa jsem vyhrála 10 kilometrů bruslením, tam jsem, myslím, sportovně jela úplně nejlépe. Ale pořád mi chyběla zlatá z olympiády, o čemž se dost mluvilo a hodně lidí mi to předhazovalo. V Turíně to byl poslední závod, a byl to tedy už takový tlak. Takže ano, byl to životní závod.
Vzpomínáte si na chvíli z té cílové rovinky, kde jste oběma soupeřkám ujela?
Až na pár hluchých míst z prvních dvou třetin závodu si pamatuji každý detail. Na to se asi fakt nedá nikdy zapomenout, dokonce se mi ještě vybaví přesně ty pocity jako tehdy. Ne, že by se mi dělalo nějak nevolno, ale pořád si vzpomínám, jak jsem byla fakt zoufalá.
„Děti si dnes vyberou raději biatlon, protože je záživnější a mají pořád před sebou vzory a hvězdy.“ |
V cíli jste padla na zem, pak na chvíli zvedla nadšením ruce a v tu chvíli za vámi přiběhla vaše dcera Lucie. Čí to byl nápad ji tam poslat?
Měli jsme v Itálii s sebou chůvu, která se o Lucku starala. Měli jsme bydlení blízko u stadionu a oni se na první polovinu závodu dívali na pokoji. Až pak šli na stadion, což jsem samozřejmě vůbec netušila. Díky kartám, které měli, se dostali blízko k cílovému prostoru. Když jsem vyhrála, tak jí Zuzka dala přes plot a pořadatelům řekla, že je to moje dcera a oni ji pustili. To se může stát opravdu jen v Itálii, nikde jinde by to nešlo. U cíle je hlídaný prostor, kam by nemohl jít ani třeba prezident, tam nikoho nepustí. Byl fakt zázrak, že se tam Lucka objevila.
Ale byl to pěkný a dojemný zázrak...
Jasně. Sportovní výkony se tak hezky spojily s tím lidským příběhem.
Za chvíli začne olympiáda v Jižní Koreji. Jaké máte pocity, když vidíte slavnostní ceremoniál či samotné závody?
Olympiád jsem zažila fakt hodně, ať už sportovně, nebo jako divák a spolupracovník televize. Pro mě je to téměř rutina, čas hrozně rychle letí. Pro mě už to není zase až tak velký svátek jako pro ty sportovce, kteří tam jedou poprvé, anebo pro ty, kteří sní vidět olympiádu na vlastní oči. Jenže tak mluvím teď, ale když už tam jsem a jsem třeba svědkem velkého sportovního výkonu, tak mě atmosféra také pohltí. Do té doby to beru jako součást své práce.
Letos je to také dvacet let od olympiády v japonském Naganu, kde jste vyhrála stříbro i bronz. Kromě těch sportovních úspěchů musel být velký zážitek také přílet do České republiky s hokejovým týmem, který vyhrál zlaté medaile.
Že je letos výročí Nagana, mi připomněli lidé z Národního muzea, kteří chystají výstavu, a já jim půjčovala věci spojené právě s Turínem. Doma jsem složitě hledala, co bych jim mohla půjčit, a narazila na to. Pro mě má Nagano dva významné momenty. Zaprvé jsem vyhrála své první olympijské medaile, které pro mě měly cenu zlata. A samozřejmě pak to, co jsem si zažila s hokejisty. To byl skvělý zážitek, který ve společnosti zanechal velkou stopu. To se asi stane jednou za život. Bylo to hezké a od té doby mám mezi hokejisty pár kamarádů a vždycky si rádi popovídáme, když se potkáme.
Byla jste na pěti zimních a jedné letní olympiádě. Máte šest medailí a na jednu stále ještě čekáte, je to tak?
Moje medaile ze Salt Lake City se měnily z důvodu dopingu Rusek a teď pořád ještě není dořešený případ z Turína. Tam jsem dojela druhá za Šmigunovou ve skiatlonu, kde jí byl dokázaný doping, ale soudní procesy a právní bitvy ještě neskončily. Je to už dlouho a vůbec nevím, jak to dopadne.
Jak to vnímá sportovec? Tomu to musí být líto.
Škoda to je, ale já jsem si svou zlatou oslavu užila přímo na stadionu. Pokud bych měla dostat zlatou medaili pak ještě někdy dodatečně a byla by to moje jediná zlatá, tak by to bylo hodně smutné. Teď už na konec verdiktu čekám spíš s úsměvem.
Jak bude vypadat vaše práce televizní spolukomentátorky v Pchjongčchangu? Umíte už oddělit pohled bývalé závodnice od toho diváckého?
Snažím se vžít do role laika, který si o víkendu vezme běžky a dojede na Kvildu. Snažím se vymyslet a popsat to, co je pro mě samozřejmé, co by ale mohlo asi tak diváky zajímat. Většinou mám možnost dostat se mezi závodníky a k tratím, kde sbírám drby ze zákulisí. To je jedna část a v té druhé popisuji, co právě vidím, nebo jsem v kontaktu se servisním týmem. Třeba se nám hodně povedlo, když vyhrál Lukáš Bauer svou poslední stříbrnou medaili ve Falunu, kde jsem byla přímo s českým týmem a řešili jsme třeba co se děje s lyžemi, což se ukázalo jako důležité pro vývoj závodu. Také tam vidím věci, které komentátor, natož divák, vidět nemůže.
Jak vaši práci hodnotí diváci?
Pro mě je důležité, že mě Česká televize stále chce. U diváků je přirozené, že na to mají hodně názorů. Někdo mě má rád, někdo zase ne, to je různé.
Máte občas pocit, že byste vjela na trať a udělala místo závodníka něco jinak, lépe?
Když jsme byli ve Vancouveru na mé první olympiádě po konci kariéry, tak mě to ještě táhlo na trať. Měla jsem zvláštní pocity, ale teď už to mám oddělené. Bohužel mám problém se do toho závodu nechat vtáhnout, protože tam teď není nikdo z Čechů. Je to jiné, když komentujete naše závodníky. Pamatuji si, že v Soči jsem se neubránila emoci, když Eva Vrabcová Nývltová udělala chybu, když si jela do boxu měnit lyže. To jsem křičela, ježíš, co to dělá?
Není vám líto, že české běžecké lyžování upadá?
To jste řekl vcelku správně. Lyžování je dlouhodobě v celkové krizi a zatím se nevrací zpátky na výsluní. Je to hlubší generační problém, ale týká se to i trénování mladých nadějí i následně dospělých. Česká reprezentace má teď zahraničního trenéra, tak uvidíme, jestli to bude úspěšná cesta. To ukazuje i personální bídu, ale chybí nám teď oboje. Jak trenéři, tak i závodníci.
Myslíte si, že za to tak trochu může i nyní populárnější biatlon, který může od lyžování přetahovat mladé závodníky?
Problém se možná projeví ještě víc v budoucnu. Současné děti si kolikrát ze sportů vyberou raději biatlon, protože je záživnější a mají pořád před sebou vzory a hvězdy. Taková generace nám bude dospívat za pět, sedm, deset let. Myslím si, že se to ještě projeví.
Víte vy osobně o nějakém talentu běžeckého lyžování?
Nedávno jsem se vrátila z krátkého soustředění s Bárou Havlíčkovou, která je z Vimperka. Je to suverénně největší talent, který v současné době máme. Samozřejmě ji čeká ještě spousta práce, přeci jen je to velký skok z juniorů mezi dospělé. Ona je ale prakticky jediná, která může být v užší světové špičce (Barbora Havlíčková pojede jako nejmladší český sportovec na olympiádu v Koreji, pozn. red.).
Kateřina NeumannováVizitka Bývalá česká závodnice na lyžích, ale i cyklistka se narodila v Písku. Od roku 1991 se věnovala sportu profesionálně. Je mistryní světa a má ve své sbírce také olympijské medaile. Startovala už na zimních olympijských hrách v Albertville v roce 1992 a v Lillehammeru v roce 1994, v roce 1998 získala v Naganu bronz v běhu na 10 kilometrů volným stylem a přidala i stříbro na 5 kilometrů klasicky. Na další olympiádě v roce 2002 v Salt Lake City získala dvakrát stříbro. Neumannová se stala ve svých 33 letech na olympiádě v Turíně 2006 olympijskou vítězkou na 30 kilometrů volně a získala i stříbro ve skiatlonu. V roce 1996 se na letní olympiádě v Atlantě zúčastnila soutěže na horských kolech na 31,9 kilometru. Skončila osmnáctá. Stala se první českou sportovkyní v historii, které se podařilo zúčastnit se letních i zimních her. V současné době působí na ministerstvu obrany jako referentka, kde má na starost koncepci armádního sportu a reprezentace. Provozuje penzion na Churáňově. Má 15letou dceru Lucii. |
Při hrách v Brazílii fungoval v Lipně nad Vltavou olympijský park Rio Lipno. Teď se nic takového nechystá. Nemrzí vás to?
Nedokážu být nestranná, protože jsem tam měla své úkoly. Mně se park líbil moc a většina lidí, co byli na místě, byli také spokojení. I děti mi říkaly, že park je super. Ohlasy jsem měla pozitivní. Ale Rio Lipno byl asi poslední olympijský park, který dělal výbor. Do budoucna si olympijské festivaly budou připravovat samy regiony a města. To je samozřejmě ekonomicky náročné, takže jižní Čechy by asi dva parky za sebou neunesly. Pro mě je to škoda, že teď tu park nebude, ale chápu to, že není.
Jak často se dostanete na šumavský Churáňov?
Na víkendy sem se vždycky těším a v Praze z toho žiju do půlky týdne. Dcera je v zahraničí, takže teď mám víkendy volnější a trávím je tu celkem pravidelně. Zima byla v prosinci krásná, to samé platí i o běžkách. Teď si už můžu vyjet zalyžovat nebo také nemusím, když se mi nechce.
Máte tady oblíbenou trasu? Jaký výlet byste běžkařům na Šumavě doporučila?
Nevím, jestli ty moje trasy jsou pro běžné lyžaře ty pravé (směje se). Mě tradičně můžou lidé potkat na trase Zadov, Kvilda, Horská Kvilda a někdy zajedu na Bučinu, na Prameny Vltavy, Černou horu a pak zpátky přes Filipovu Huť a zase na Horskou Kvildu. Občas mě asi i někdo pozná.
