Seděli za dlouhým stolem, před sebou colu, nad hlavou logo londýnské olympiády. Usaine, byl to perfektní závod? ptali se ho. "Nemůžu říct jo, protože můj trenér řekne ne." Začal se chechtat, zakláněl se, div nespadl ze židle. Obhájení zlata z Pekingu mu přidalo na už tak pohodové náladě.
Ahoj, já jsem Sandra z Evening Standardu, hlásila se o další otázku kolegyně novinářka. Bolt jí mával jako malý kluk. Už jste legendou? "Nakročil jsem tam, nejdřív ale musím vyhrát dvoustovku," upozornil světový rekordman.
Když odpovídal Blake, Bolt zvedal svoje předlouhé ruce jako nějaká příšera, koulel očima, potkat ho takto v noci, utečete. Stejně jako on v závodě utekl všem soupeřům a druhým nejlepším časem historie získal zlato. "Hey, jsem fakt happy."
Gatlin seděl na kraji, v puse žmoulal žvýkačku, ruku opřenou o židli, na něj se otázky nesypaly. A když si na něj přeci jen vzpomněli, pronesl: "Jsem hrdý, že jsem součástí historie."
Pak začal vážně vyprávět o tréninku, obětech, své spokojenosti. Jenže dva Jamajčané vedle něj se pošťuchovali, hihňali, toto byla jamajská party. Stejně jako dvě hodiny předtím na tartanu olympijského stadionu.
A daleko větší večírek byl před nimi, slavit se přece mělo olympijské zlato. "Ale pozor, já jdu spát," překvapil Bolt. "Čeká mě tu ještě dvoustovka, to je teď moje nejvyšší motivace."
Po ní, snad s druhým olympijským zlatem, se definitivně stane sportovní ikonou. "A pak si budu muset najít jiný cíl."
