Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Neděle 22. října 2017 Sabina

Olympijský deník: Jak se mi přebývá v čínské bublině

Organizační opatření na hrách v Pekingu. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

6 2008
Peking (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Žiju teď v bublině. V uzavřeném světě uvnitř jiného uzavřeného světa. Na pekingské olympiádě. Každé ráno procházím bezpečnostní kontrolou u východu z novinářské vesnice. Včera zostřila.

"To je počítač? Můžete ho spustit? Děkuji. V pořádku," říká mi policistka. "Máte v batohu lahev s pitím, že? Můžete ji otevřít? Můžete se z ní napít?" požaduje její kolega. Jakmile se ujistí, že nemíním otrávit sportovce ani své kolegy, jsem vpuštěn na olympijské parkoviště.

Akreditovanými autobusy potom putuji do tiskového střediska, na Olympijský stadion či k vodáckému kanálu. Putuji v bublině, v takzvaném "chráněném olympijském prostoru". Dokud jej neopustím, nemusí mě už nikdo znovu kontrolovat. Jsem prověřen.

V bublině zatím vše skvěle funguje. Policisté mě neotravují. Dobrovolníci mi všemožně pomáhají.

"Kontroly jsou tu decentní, ne tak časté jako na zimních hrách v Salt Lake City. Tam se snažili zastrašit teroristy tím, že vojáci vystavovali na odiv své samopaly," říká František Dvořák, šéf české mise a další ze stovek tisíc obyvatel mé bubliny.

. Olympijský deník

Zvláštní zpravodaj MF DNES v Číně Tomáš Macek píše své postřehy z dějiště her

Na armádu vojáků, rozestavěných po sto metrech kolem chráněných tras, jsem si už zvykl. I na jejich netečné výrazy či strojový krok. Dokonce bych si snad připadal nesvůj, kdybych každé ráno po snídani neviděl "našeho" vojáka, vartujícího v novinářské vesnici čelem k plotu a upřeně pozorujícího krajinu za bublinou, aby zabránil případnému útoku na naši komunitu.

Nad silnicí v Olympijském parku mě denně upoutá svítící nápis "Smiling Beijing Police". Smějící se pekingská policie. A skutečně, policisté na přechodu pro chodce mě vítají úsměvy. Mají to při olympiádě v popisu práce.

V tiskovém středisku oceňuji zámečky k počítačům, které jsou každému k dispozici a zabraňují jejich odcizení. Připadám si bezpečně.

Jenže pak vycházím z bubliny ven. Na obyčejnou silnici pro 15 milionů obyčejných pekingských smrtelníků. U řady taxíků, odvážejících novináře do centra, stojí obtloustlý policajt, který se už nesměje. "Dodržujte frontu," přisně nakazuje. Bez ptaní uchopí moji akreditaci a chce vědět, kam se taxíkem chystám.

Kdo ví, možná jeho jedinou vadou je, že se usmívat prostě neumí. Možná i on chce jen pomoci. Koneckonců cíl vlády a strany, že všichni pekingští taxikáři se do zahájení her naučí anglicky, se ukázal nesplnitelný.

Ten poslední, který nás vezl, uměl jediné anglické slovo: "Sorry". Přesto se nemohu zbavit silného dojmu. Vně mé bubliny je cosi špatně.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze