Hjallis nebo Král dobré nálady, jak mu rovněž jeho krajané přezdívali. A králem byl i na olympijském ledovém oválu na stadionu Bislett, kolem nějž se tenkrát na tribunách tísnila hlava na hlavu. Když se Andersen 17. února blížil cíli závodu na 1500 metrů, 24 tisíc lidí skandovalo: Hjallis, Hjallis... První zlato!
Druhý den startoval 29letý norský obr na pětce a opět projížděl cílem s rukama nad hlavou. Třetí a nejdelší, 10kilometrový závod odjel znovu jen po jediné noci odpočinku, po něm se definitivně zapsal na listinu hrdinů olympijských her. Tři závody = tři triumfy. Jen sprinterská pětistovka nebyla pro distančního specialistu lákadlem, tam laskavě přenechal prostor jiným.
21 zimních her, 21 příběhůPřed letošními hrami v Soči přinese seriál MF DNES dohromady 21 příběhů, jež připomenou všechny předchozí zimní olympiády. |
Nejvíce dekorovaný sportovec her, to je náš Hjalmar, šíleli Norové a oslavy šampiona pak nebraly konce. "Pro pozorovatele byla čirá radost vidět ho klouzat do zatáček," všiml si Andersenovy suverenity i švédský deník Dagens Nyheter, plný fascinace ze zlatého Norova tryptychu. "Předvedl nám umění dokonalosti."
V bílé čepici a palčácích kroužil po ledě, na svetru dvě norské vlajky, startovní číslo na rukávu. A protivníci v rozjížďkách až kdesi v dáli. Jeho vítězný náskok byl ve všech třech závodech největší v celé olympijské historii, například na pětce nekonečných 11 sekund. Tak byl závodník s pohádkovým jménem suverénní.
Tři sochy mu pak jako dík vystavěli, po letech se dostal i na poštovní známku, král Harald mu k 75. narozeninám věnoval medaili za zásluhy. A když Andersen loni v březnu dojel do konce svého životního závodu, stát mu na své útraty vystrojil pohřeb. Král Hjalmar odešel. Dva týdny po svém kulatém výročí.
Jako malý se potuloval po přístavišti v Trondheimu, rychlobruslit začal v deseti letech, a když mu bylo 16 a v Evropě začínal zuřit krvavý konflikt, stal se řidičem kamionu. V roce 1940 uviděl jako divák první závody a řekl si: Ano, to je ono.
Válka jeho sny přerušila, ne však zničila. Po německé okupaci Norska všechen sport v zemi usnul a Andersen musel čekat do roku 1946, než znovu svoji kariéru nastartoval. Jenže kdo by si v roce 1948 pomyslel, že toto je budoucí hvězda ledových oválů. Na hrách ve Svatém Mořici se neprobil do cíle desítky. "Nadmořská výška mě zničila," hájil se.
Pak už ale přidával úspěch k úspěchu – třikrát se stal mistrem světa, třikrát světovým rekordmanem, jako první zajel desítku pod 17 minut. A pak už přišlo Oslo, jeho olympijská pohádka.
