Oštěpařky právě stojí na stupních vítězů při svém slavnostním ceremoniálu a přebírají medaile. Ale ještě je čas, než budou hrát vítězce čínskou hymnu, ještě mohu házet, pozoruje zpovzdálí Vítězslav Veselý. Nechce se nechat ceremoniálem zastavit.
Má před sebou třetí pokus. Pokus poslední záchrany, kterým si ještě může vybojovat užší finále pro osm nejlepších. Protože s hodem 80,30 je zatím až desátý.
Fascinující show českých oštěpařů v Tokiu! Vadlejch má stříbro, Veselý bronz |
Ne, takhle by to skončit nemělo, promlouvá sám k sobě. Vždyť v tréninku ses cítil tak dobře.
Před závodem vykládal fyzioterapeutovi Pavlu Kolářovi: „Jdu se podívat na film, ve kterém hraju, a jdu si ho užít.“ Těmi slovy se snažil setřást ze sebe tlak a uvolnit stažené tělo.
„Měkké a pružné tělo je silnější než tvrdé a nepružné. Být uvolněný je pro oštěp nesmírně důležité,“ vysvětloval.
 |
V předchozích dvou sériích se pral s rozběhem. Levačka má být natvrdo a ať mě to kopne, připomíná si. Celou svou myslí vnímá, že energie má v sobě kvanta. Jen ji musí správně nasměrovat.
Rozběhne se, odhodí a ví: Bude to daleko. Už nemá strach o užší finále. Najednou je ve hře daleko víc.
85,44 ukáže světelná tabule.
Průběžné druhé místo za Indem Níradžem Čoprou.
Veselý se chytá za hlavu. Nechápe. Pak si sedne na zem a vykuleně hledí před sebe. Co se mi to povedlo?
TO JSOU VĚCI. Vítězslav Veselý se právě posunul na medailové posty.
Naposledy hodil takhle daleko v červenci 2015 v Monaku. Na centimetr stejně. Před dlouhými šesti lety!
Je mu 38 let. Je o pět let starší než druhý nejstarší finalista v soutěži, kde je věkový průměr závodníků 28 let. V posledních letech ho už tolikrát odepisovali. Bojoval se zraněními, hledal sám sebe, pochyboval. A teď sahá po medaili. Protože za 85 a půl metru se v nedávné minulosti na světových šampionátech i olympiádách udělovala.
Veselý: Nepředstavoval jsem si, že v 38 letech ještě prožiju něco tak úžasného |
Pravda, jednu olympijskou už doma má. „Bronzový oštěpař z Londýna 2012,“ představoval ho hlasatel. Jenže emoce a radost z toho bronzu tehdy na stadionu nezažil. Naopak, prožíval v Londýně hluboké zklamání, když coby vítěz kvalifikace a největší favorit skončil ve finále čtvrtý.
Až o čtyři roky později, po dodatečné diskvalifikaci dopujícího Ukrajince Oleksandra Pjatnycji, mu tu medaili přiřkli. Dorazila poštou a i když byl náhradní ceremoniál na ostravské Zlaté tretře dojemný, nikdy nemohl nahradit ten originální.
V Tokiu se může dočkat opravdových medailových emocí.
Ale soutěž bude ještě dlouhá.
Tedy... jak pro koho. Poslední oštěpař třetí série, Bělorus Aljaksei Kackavec, posílá oštěp do vzdálenosti 83,71. Stejně jako Veselý tak zachraňuje sám sebe pro užší finále, ale zároveň: vyautovává z něj Johannese Vettera, favorita všech favoritů, který vyhrál devatenáct svých předchozích závodů, letos sedmkrát přehodil 90 metrů a od května vévodil tabulkám sezony s velehodem 96,29 metru.
Když jsme před začátkem soutěže oštěpařů pozorovali fotografy a kameramany usazené na konci oštěpařské výseče, říkali jsme si: Kdyby dnes chtěl Vetter hodit světový rekord, mají velký problém. Jenže Vetter byl stínem sebe sama. Už v kvalifikaci. A znovu ve finále. Hod 82,52 a dva neplatné pokusy. Víc nenabídl. Což znamená: konec v soutěži. Šok.
„Vypadal špatně už na tréninku,“ říká na tribuně Jan Železný. „On je strašně dynamický a když techniku udělá špatně, neletí mu to nikam.“
Vetter si sbalí věci, hodí si přes ramena černý baťůžek a asistent rozhodčích jej podél běžeckého oválu odvádí pryč k východu ze stadionu. Je to nejtěžších 300 metrů v jeho sportovním životě. Přijel pro zlato a závod pro něj končí předčasně.
Shock exit for Johannes Vetter. Such a sad image seeing his leave after he finished 9th. Could throw 90 meters in his sleep.. But well, not today..
#NeerajChopra
#Olympics https://t.co/lzke12ANJ6
„Až mi ho bylo líto, když odcházel,“ poví později Jakub Vadlejch. „Dneska to Johannese setnulo. Asi budou muset zapracovat na jeho hlavě, protože jakmile má s něčím jen trochu problém, dokáže se z toho sesypat.“
Vadlejch, zatím výkonem 83,98 pátý, a průběžně druhý Veselý, mají hlavu nastavenou dobře. Železný to ví. „Před třemi dny jsem viděl padat hvězdu, tak jsem si něco přál,“ usměje se kouč. Už netrénuje oba, tak jako dřív, od roku 2017 je Veselý sám sobě koučem, přesto mu Železný i v Tokiu dělá poradce.
Víťa hodil, musím taky
Čtvrtá série na pořadí obou Čechů nic nemění.
Zato ta pátá... Víťa hodil, zvládl to, musím taky, říká si Vadlejch. Je přesvědčen, že dlouhý hod má v sobě. Navzdory v květnu natrženému tříslu a komplikované cestě zpět. Je připraven, s technikou se na tréninku nepral, má bojovně nastavenou hlavu. Jen to vše prodat.
„Dělej, co umíš. Máš na to,“ řekl mu před závodem Železný.
Tak teď. Sifan Hassanová právě u tribun pózuje s nizozemskou vlajkou po vyhlášení ženské desítky, ale jinak je pozornost na stadionu (rozumějte trenérů, závodníků a novinářů) zaměřena na Vadlejcha.
Vypustí oštěp a... ano, to je ono, na takový hod jsem čekal.
Vymrští oslavně obě ruce nad hlavu.
KONEČNĚ. Jakub Vadlejch slaví svůj medailový hod.
86,67. Druhé místo, 92 centimetrů za vedoucím Čoprou! Předstihuje nyní třetího Veselého. Starší parťák k němu přichází, gratuluje. „Budeme mít tu medaili oba, v to věřím,“ říká mu Vadlejch.
„Kdo by chtěl prohrát s dalším Čechem a ještě s takovým starým prdem, jako jsem já,“ zasměje se Veselý.
Navzájem vstřebávají své emoce. „Víťa byl od svého třetího hodu tak šťastnej a já potom taky, protože oba víme, kolik práce za tím vším je - a najednou se zúročovala,“ řekne později Vadlejch.
Němec Julian Weber pátým pokusem málem přehazuje Veselého. Když se na tabuli objeví Weberův údaj 85,15, český soupeř si oddechne. Zato německý borec udělá ústy velmi výmluvnou grimasu.
Před vlastním pátým pokusem si Veselý přikazuje: Ještě to všechno tolik neprožívej, 85 metrů je sice pohádka, ale ty pořád závodíš.
Předvádí další vydařený hod: 84,98. Potvrzení, že třetí série nebyla náhodou. Železný tleská.
Vedoucí Čopra posílá kopec pod 80 metrů. Jako by se Ind prvními dvěma hody za 87 metrů už vyházel.
Kapil Paaji @therealkapildev , with your permission can I say the new Haryana Hurricane is our Goldman Neeraj Chopra?
#NeerajChopra #IndiaOlympics https://t.co/Kncyev1KnA
1. Čopra, 2. Vadlejch, 3. Veselý, platí po předposlední sérii. Vadlejch popochází po ploše. Veselý sedí, kouká, směje se.
Medailová radost je blízko. Ovšem stále jedna série zbývá.
Tady jsem neměl šanci
Johannes Vetter mezitím v útrobách stadionu dospěl v mixzóně k houfu německých i dalších reportérů a vypovídává se ze svého zklamání: „Byl jsem ve skvělé formě a v perfektním zdravotním stavu, což po pádu při mém druhém pokusu hraničí se zázrakem. Jenže tady jsem neměl šanci.“
„Proč, Johannesi?“
„Protože nový povrch mondo je tu vhodný pro světové a olympijské rekordy na dráze, ale pro oštěpaře, jako jsem já, je prostě smrtící. Připadám si na něm jako při aquaplaningu. Zkuste zabrzdit těsně před zdí, když jste tak moc rozjetý jako já. Je pro mě zklamáním, že povrchy pro vrhače nejsou všude standardizované.“
Možná by bylo lepší, kdyby jednoduše řekl: Nezvládl jsem to. Ale třeba potřebuje najít důvod, na který porážku svede. Veselý po závodě na tiskové konferenci řekne: „Povrch byl měkčí, což mám rád, rozhodně však nebyl příliš odlišný od jiných závodů.“
Expertka iDNES Premium Hejnová: Oštěpaři? Překvapili všechny, i sami sebe |
Zpět na stadion. Šestá série musí vše rozhodnout. Pět soupeřů se v ní pokusí přehodit české protivníky, aby si sami sáhli na medaili.
„Bojím se všech, protože ti kluci jsou dobří a 85 mohou dát,“ povídá Železný a z pověrčivosti se na jejich hody raději vůbec nedívá. „Vzal jsem si tyhle dva náramky pro štěstí,“ ukazuje. „Na ženský závod jsem je zapomněl v bundě. Je to blbost, ale člověk má mít takové kraviny.“
Vysoký hod Fina Lassi Etalatala, ve 33 letech druhého nejstaršího finalisty, letí jen na 83 metrů, Moldavec Andrian Mardare a Bělorus Aljaksei Kackavec posílají své náčiní k 80 metrům.
„Už jen dva hrozí,“ odečítá Železný.
Veselý chodí sem a tam a posílá usměvavé grimasy na tribunu. Dobře to dopadne, věří.
Teď mladý Pákistánec Aršad Nadým, objev sezony. Tak moc je podle svých gest nabuzený. Jenže přemíra motivace sráží jeho ruku i oštěp k úplně pokaženému hodu na 70 metrů.
„Máme jednu medaili,“ ví Železný. Pákistánec hledí do dáli s rukama v bok, hlava skloněná.
Máš i na to zlato
Už jen Němec Weber může překazit český medailový double. „Nehodí to. I ty budeš mít medaili,“ říká Vadlejch Veselému. Ten si pomyslí: Je blbý nepřát tomu druhému, aby nehodil, to nedělám.
Radši si jde v klidu vybrat oštěp na svůj poslední hod.
Němec zatne bojovně pěst, hecuje se, rozbíhá a odhazuje.
A je to, zajásá v duchu Vadlejch. Už ani nekouká, kam oštěp dopadne, protože ví, že do žádné dáli nedoletí. Weber končí na kolenou. Vadlejch jde obejmout Veselého a je za oba šťastný. „Vždyť Víťa je člověk, se kterým jsem během kariéry trávil pomalu víc času než s vlastní rodinou.“
Český týmna olympiádě v Tokiu |
Veselý stojí opřený o oštěp. Usmívá se, zavírá oči. Tak ono se to vážně stalo. Nebo je to sen? „Najednou se mi chtělo brečet,“ přizná později. Část českých trenérů a dalších členů výpravy za sektorem stojí a tleská.
O medailistech je rozhodnuto. Teď jen vyřešit, jakou medaili kdo z nich získá. Třiadvacetiletý mladík Čopra je viditelně nervózní, proklepává si stehna. Ví, že je zranitelný, že ještě není hotovo a své zlato nemá jisté.
„Pocházím z malé farmy, měl jsem nadváhu a chtěl jsem shodit nějaká kila. Proto jsem na sportovní akademii začal házet oštěpem - a zamiloval si ho,“ vyprávěl o sobě. Nyní může být prvním indickým atletem v historii, jenž dosáhne na zlatou olympijskou medaili.
Jen ti dva Češi na tom mohou něco změnit.
Ale zkoncentrujte se ve chvíli tak velkých medailových emocí. Veselý svůj poslední pokus podtrhne. Pak se rozesměje.
„Pojď,“ křikne na Vadlejcha.
JEŠTĚ JEDEN POKUS. Jakub Vadlejch zůstává na stříbrném postu.
Železný předtím Vadlejchovi říkal: „Máš i na to zlato.“ Ale jako by se k šestému pokusu rozběhla rozdvojená osobnost: „Jedna má půlka věděla, že také zlato je v mých silách. Ta druhá byla hrozně šťastná i za olympijské stříbro.“
To mu také zůstalo. Přešlapuje 70metrový hod.
Indové na novinářské tribuně vyskočí do vzduchu. Čopra na ploše slaví. Češi s ním. Čtvrtý Weber gratuluje, byť říká: „Kdyby mi někdo před olympiádou řekl, že tu budu čtvrtý, nevěřil bych. Ale teď jsem smutný, že mě jen pár centimetrů dělilo od bronzu.“
Čopra si ještě dopřeje „spanilý“ poslední hod k 84 metrům, načež poklekne a líbá povrch stadionu. Ještě nikdy nevyhrál olympijský mužský oštěp borec z Asie. Až dnes.
TRIO MEDAILISTŮ. Zlatý Níradž Čopra z Indie (uprostřed), stříbrný Jakub Vadlejch (vlevo) a bronzový Vítězslav Veselý.
Hoďte mi něco na sebe
„Máme vlajku?“ zjišťují Češi. Ano, mají, dokonce dvě. Jedna se před chvílí vrátila ze závodu moderních pětibojařů, kde byla připravena pro případ úspěchu. Železný je Vadlejchovi a Veselému hází. Oslavné kolečko jim nicméně organizátoři zatrhnou, jelikož se právě chystá vyhlášení mužské patnáctistovky.
Nevadí. Sednou si na lavičku, hledí do dáli a ví, že za chvíli si pro ty medaile půjdou i oni.
Jenže, v čem vlastně?
Vadlejch před závodem ve vesnici Železnému řekl, že oblečení na vyhlášení nechce řešit.
„Trenér asi pochopil, že je má kdyžtak vzít on sám. Najednou měl v ruce plný batoh věcí a začal mi je z tribuny házet.“
Veselý si stojí hůř. Něco sice s sebou má, ale pak si uvědomí, že jde o výstroj atletického svazu a ne olympijského týmu. A tak začne sháňka. Tibor Alföldi, ředitel komunikace ČOV, mu dá vlastní bílou reprezentační bundu. A ty dlouhé modré kalhoty, co se k ní nosí? To už bude horší, v úmorném parnu v nich nikdo na stadion nešel.
Šéf mise Martin Doktor si tedy sundá kraťasy a hodí je Veselému, který mu místo nich pošle své vlastní elasťáky.
Železný na veškerý ten šrumec hledí - a vlastně si ho i vychutnává.
„Medaile na olympiádě je úžasná věc, vždyť atletiku dělají všechny státy,“ říká kouč. „Pro mě jsou už všichni, co se dostanou na olympiádu, vyvolení z vyvolených. Je tu jen 10 600 sportovců z milionů. Pokud pak přijde i medaile jako třešnička na dortu, je to megaúspěch, fakt megaúspěch. Ale jejich úspěch, těch kluků tam dole, já jsem jen nosič vody. Mně taky dřív nosili vodu, tak se ji teď snažím co nejlíp nosit jiným.“
Vadlejch kouče pozoruje a říká: „Myslím, že je obrovsky šťastný. I když si zároveň asi i říká, že zlato bylo velice blízko. On si vždycky dává ty nejvyšší mety.“
Takový příběh nevymyslíš
Konečně už jim nestojí v cestě žádný jiný ceremoniál a organizátor je žene do útrob stadionu, aby se přichystali k tomu svému.
Už žádné pózování s vlajkami, pánové, za chvíli máte vyhlášení, tak jdeme. (Japonský organizátor byl neúprosný:)) Nádherný den českých oštěpařů: Jakub Vadlech stříbro, Víťa Veselý bronz. To nebyla tečka, ale vykřičník za českou účastí na těchto hrách. https://t.co/GCGKIfr92I
Předseda ČOV Jiří Kejval a jeho indický kolega z MOV je přicházejí dekorovat. Jak se to krásně sešlo. Ačkoliv s jistou dopomocí.
„Nechal jsem se původně napsat na vyhlášení oštěpu žen,“ vysvětluje Kejval. „Když se pak holky nedostaly do finále, prohodil jsem si své místo s kubánskou členkou MOV za mužský oštěp. A vyšlo to.“
Nejprve si jde pro svoji medaili Veselý. Konečně tak, jak to má být, hned po závodě a ne s pětiletým odstupem jako pro tu londýnskou. Jen si ji musí vzít z polštářku a sám nandat, covidová pravidla jsou covidová pravidla. „Jo,“ zakřičí si nahlas samou radostí.
Následuje stejná procedura s Jakubem Vadlejchem. Dvě červenomodrobílé vlajky stoupají na stožáry v rohu stadionu jako čestná stráž té indické.
Komentář netřeba.
(Snad jen: Víťa Veselý s sebou na stadionu ani neměl věci na vyhlášení, musel si vypůjčovat, co se dalo...:) https://t.co/S5sAS3LiGq
„Už mám stříbro ze světa i z olympiády, chybí mi jen z Evropy,“ směje se Vadlejch.
„Že budou medaile dvě, mě ani ve snu nenapadlo,“ ujišťuje Železný.
A Veselý? Probírá v mixzóně vlastní kariéru, všemožné trable, přes které se probil až sem, a vyzývá: „Teď bychom si měli sednout a užít si tuhle chvíli, trochu naše medaile oslavit. Je potřeba užít si vše teď naplno, protože za pár let si stejně nikdo nevzpomene, co se tu stalo.“
V čemž se mýlí. Tenhle český oštěpařský večer z pamětí jen tak nevymizí. „Takový příběh nevymyslíš,“ říká mi kolegyně Kamila Nešporová z ČTK, zatímco hluboko v noci opouštíme nasvícený Olympijský stadion.
Sledovali jsme tu velkolepý film.
Jakub Vadlejch a Vítězslav Veselý byli posledními českými sportovci, kteří na tokijské olympiádě šli do akce. A napsali nádhernou tečku - ne, vlastně vykřičník - za medailově nejúspěšnějšími hrami v dějinách České republiky.
