Po příletu vám jistě pozvedl náladu zlatý judista Lukáš Krpálek, na kterého jste se byla podívat, ne?
Byla, ale... Od půl páté ráno jsem byla na nohou a už jsem si potřebovala nutně odpočinout, tak jsme odešli. Předtím jsem absolvovala fandění na třech tenisových zápasech za sebou a dost mě unavily. Ale byl to pro mě jeden z nejlepších olympijských zážitků, jak mě holky tak vtáhly do zápasu. Obzvlášť Bára s Luckou, to bylo úžasné! Seděli jsme přímo vedle nějakého Itala a přeřvávali jsme se. Mělo to neskutečný náboj.
Krpálka jste tedy neviděla?
Byli jsme tam asi půl hodiny hned ve tři odpoledne, ale on se vůbec neobjevil. Pak jsme museli odejít, ale jsem opravdu ráda, že jsem to viděla v televizi. Užila jsem si to mnohem víc. V hale jsem viděla asi pět zápasů, vřava byla velká, ale prostě tam máte mravence, kteří se na tatami přetahujou, není tam žádná kostka, co by přiblížila záběr a u juda mi přijde, že jde o detaily.
V televizi to byl lepší zážitek?
Určitě, vždyť vidíte každý úchop, vidíte, jak bojujou. Navíc v naší misi to byl druhý největší zážitek. Koukali jsme na to všichni, vrátily se tenistky a bylo to daleko lepší než kdybych to viděla v hale. Udělala jsem to velmi zkušeně.
Líbí se vám zdejší atmosféra?
V judistické aréně jsem si poprvé všimla, že bylo plno a byla velká vřava. Jinak na tenis chodilo opravdu málo lidí. Pouští tam bez lístků, což je pro nás sportovce výhoda, dostaneme se na každý sport.
Věříte, že na atletickém stadionu budou tribuny plné?
Jelikož závodím v den, když Bolt běží dvoustovku... Tedy doufám, že se dočkám finále. Člověk to nemůže brát jako jistotu, musíte projít kvalifikací. Když Bolt běží dvoustovku, lidi choděj, tak by na mě - na ten den, myslím - mohlo být plnějc.
Co vás ještě čeká do kvalifikace? Co chcete doladit?
Doladit už se nedá vůbec nic. To je mylná představa všech lidí, kteří si myslí, že za poslední týden vše vylepší. Spíš jde o to nic nepokazit. V pátek jsem si docela dobře potrénovala, ale už půjde víceméně jenom o odpočinek, lehké rozklusání a protažení přes den. Zatím je tady tolik věcí, co jsem ještě neviděla a nestihla, že budu mít co dělat. Rozhodně se nebudu válet na pokoji.
Chcete se třeba podívat do města?
Nevím. Možná. Přijedou kamarádi a jestli vymyslí nějakou cestu. Mne se moc nad tím nechce uvažovat. Potřebuju si odpočinout. Asi se dostaví i nějaká krize. Na to, že jsme přeletěli půl zeměkoule, se totiž cítím pořád moc dobře.
Recept by mohl znít: Nespat, když se nemá spát.
Říkají to i tenistky, a ty vědí, o čem mluví. Navíc já mám tříletý dítě, je to sice už velký kluk, ale spaní už extra neřeším. O hodně zlepšilo, noční probouzení se nevadí.
A jak jste spala první noc v Riu?
Od půl páté po příletu do půl jedenácté večer jsme opravdu vydrželi nespat, ale ono bylo všechno tak aktivní, že to rychle uběhlo. A probudila jsem se v šest úplně v pohodě. Naprosto. Až jsem z toho zaskočená. Abych nebyla příliš optimistická...
