Vždyť i Arťomovův syn Sasha tu cvičí za tým USA. Jenže ten skončil ve víceboji až dvanáctý...
Dlouhé minuty se Liukinová utápí v otcově náruči. Tvář, během závodu tak upjatá, konečně roztaje. "Skoro nemůžu mluvit, jak jsem vzrušená.
. Rodina Ljukinových
|
Ušla jsem dlouhou cestu," říká.
Kdyby dala na přání rodičů, stala by se pianistkou. Jenže chtěla kráčet v jejich stopách. Podědila eleganci a klasické linie matky, mistryně světa v moderní gymnastice, i perfekcionismus otce, dvojnásobného olympijského vítěze ve sportovní gymnastice.
Nesměla ještě na hry do Atén, příliš mladá, byť už tehdy výborná. Pak jí na mistrovství světa 2005 uniklo zlato z víceboje o tisícinu bodu! Jenže přišlo zranění kotníku, takřka roční pauza, neúspěchy. Říkali o ní: Je přetrénovaná, vyždímaná, měla by se zaměřit jen na bradla a kladinu, zapomenout na víceboj.
"Já vám ukážu," usmyslela si.
Teď už nic ukazovat nemusí.
Nebo snad přece: zlatou medaili. Ta hovoří za ni.
Když přicházela na prostná, poslední nářadí víceboje, vedla o 0,15 bodu před Číňankou Jang I-lin a o šest desetin před Shawn Johnsonovou, kamarádkou a spolubydlící, poslední světovou šampionkou.
"Nastia v tu chvíli vypadala jako tygr lovící kořist," říkal otec. V oblíbeném růžovém dresu excelovala, zatímco táta poskakoval v podřepu u pódia, nervy napjaté. Docvičila, usmála se, oddechovala. Na tabuli zasvítilo 15,525 bodu. Na Číňanku to stačilo, ale Johnsonová teprve měla cvičit. Změní pořadí? Ne.
"USA, USA," skandovala americká enkláva ve vyprodané hale, kde Čína utržila první gymnastickou porážku na hrách, teenagerky z USA oslavovaly zlato i stříbro.
"Dala jsem do prostných srdce i duši. Ale Nastia byla dnes lepší," vyprávěla Johnsonová.
"Jsem tak ráda, že Liukinová vyhrála mezi těmi dětmi," říkala česká trenérka Kateřina Janečková a přidala důvody: "Ona je totiž výjimečná.
Má grácii maminky, excelentní techniku tatínka a velké charizma." I proto se o ni sponzoři perou a v televizi NBC dostaly s Johnsonovou v létě větší prostor než populární soutěžní pořad Američtí gladiátoři.
"Nepřemýšlela jsem, jestli dneska vyhraju, ale jak vyhraju. Tak mě to táta učil," vypráví, když přijde mezi reportéry. Otec decentně vyklidí pole, potom se ale usměje a dceři oznámí: "Ale já mám z olympiády zlaté dvě. Pořád jsem hlava rodiny." Co na tom, že jsou "jen" za družstva a hrazdu.
