Za dva dny se potkají znovu, ovšem jako soupeři. Bondra, 42letý manažer slovenské reprezentace, bude svým hráčům radit, jak zastavit českého vůdce.
Hokejový turnaj snů se blíží.
"Každého můžeme porazit, s každým můžeme prohrát. My i vy," vyprávěl Bondra pár metrů od ledu.
Občas mu do pusy skočila anglická slovíčka, ale těžko se divit, když v Americe žije už skoro 20 let. Proto také Bondra každému podle pravidel angličtiny tyká – jeho odpovědi pro MF DNES přinášíme v "původním znění".
I když děláte Slovákům manažera, zatím jste s nimi pořád na ledě. Nepřipíšete se náhodou na turnaj?
To je secret, teda tajné. Nemůžu to prozradit. Připravuju si gumu, protože až budu psát hráče na soupisku, mohl bych někoho vygumovat a místo toho připsat sebe, pak už to nepůjde opravit.
Zkusíte to?
Ale ne, to byl vtip. Já jen na ledě vyplňuju prostor, než přiletí hoši z NHL. Abys měl správný trénink, potřebuješ mít na ledě nejmíň 15 hráčů, což tu zatím není. Tak funguju jen jako výplň. Když mi trenér řekne, ať jsem obránce, tak jdu. Když mi řekne, ať blokuju střely, udělám to. Dělám chlapcům pohodu.
Ale na ledě vypadáte ve svém živlu.
Nemysli si, nebruslím už moc často. Naposledy snad v prosinci. Ale co, brusle jsem si přivezl, tak se chodím vypotit.
Kdyby se třeba Marián Gáborík, kanonýr z New York Rangers, nestačil uzdravit, zaskočil byste?
Ale on se uzdravit stihne. A já? Ani na přesilovky už by to nešlo. To si nedokážeš představit, jaký to je rozdíl nehrát a být v pozici kluků, kteří jsou tady. Ani za dva měsíce bych je nedohonil, ani za celý život už ne, nemám na to věk. Nejde říct: Aj, já na to pořád mám. Srdce možná je pořád na ledě, ale realita je jinde. Můžu o tom jen snít a smířit se s tím. Kdybych dokázal vrátit čas, nestojím teď tady jako manažer.
To si Češi můžou oddechnout. Byl jste světový střelec.
Teď už bych ale pomáhal spíš Čechům.
Jaký máte k Česku vztah? Třeba Jágra jste si ve Washingtonu nemohl vynachválit.
Mluvili jsme spolu chvíli po slavnostním zahájení, Jarda se vůbec nemění, pořád v dobré náladě. Ale na nějaké velké vzpomínání čas nebyl, bavili jsme se o jeho nedávné bitce v KHL. Díval jsem se přes internet a Jarda má tedy sílu jako malý býk.
Jaké to tehdy bylo, když přišel v roce 2001 do Washingtonu?
Byli jsme velmi excited, teda vzrušení. Přišla superstar. Já byl zvlášť rád, protože Jaro na sebe vždycky stáhl checking-line soupeře a moje lajna měla na ledě víc prostoru, ulevilo se mi. Škoda, že jsme tehdy neudělali pořádný výsledek.
Čím to, že to Washington s Jágrem nedokázal, zatímco Washington s Ovečkinem teď září?
Nebylo by to k Jardovi fér, kdybych je porovnával. Jágr byl možná ještě větší hráč než Alex, takoví hráči se rodí jednou za... Za spoustu let. Teď hrají Capitals dobře, jsou mladší, nadšení, když jsi fajnšmekr, tak si na jejich hře opravdu zgustneš. Ale nemluvme o Ovečkinovi.
Tak mluvme o Jágrovi. Vy jste si lidsky sedli, že?
Nejsme až takoví kamarádi, že bychom se chtěli nastěhovat do jednoho společného domu, ale respektujeme se. Známe se, při soustředění jsme spali na jednom pokoji.
Taky jste se vídali mimo led, že? Grilovali jste u vás.
Ale jo, když byl americký svátek nebo Vánoce, tak jsme se navštívili.
Dělala Jágrova maminka lepší knedlo vepřo než vaše paní?
Uf, na to se těžko odpovídá. Abych neurazil. Asi musím říct, že moje manželka je nejlepší kuchařka ze všech. A Jarda určitě to samé řekne o své mamce.
Vy pořád bydlíte v zálivu Chesapeake Bay?
Pořád. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl hrát čtrnáct let na jednom místě. Zatímco já ve Washingtonu vyrůstal hokejově, moje tři děti zase lidsky. V Americe je jejich domov.
Na Slovensko se stěhovat nebudete?
Vyloučit to nemůžu, i když pro děti by to bylo těžší.
Zpátky na led. Ron Wilson, tehdejší kouč Washingtonu, dřív proti Jágrovi z Pittsburghu těžce brojil. Taktika zněla: Bijte ho!
Jo, tehdy bylo těžké Jaromíra zastavit. Snažili jsme se na něj nasadit tu nejlepší obranu, zdvojovali ho. On si přesto uměl udělat prostor v rozích, měl sílu a stabilitu na bruslích. To bude stejný problém i teď proti Česku. Zastavit Jágra! I když jsem si všiml, jak Jarda začal říkat: Už nejsem ten hráč jako dřív. Snaží se přehodit tlak na ty druhé, ale my víme, kde je česká i Jardova síla.
Budete ho hlídat speciálně? Třeba víc než kapitána Eliáše?
Oj, já nejsem kouč. A navíc, game plan – plán na zápas – zůstane jen v naší kabině.
Trenér nejste, ale velké slovo máte. Jste u reprezentace spíš manažerem zámořského typu, který vybírá hráče, nebo to necháváte trenérům?
Vybíráme spolu. Víš, já ty kluky znám, vím, co v nich je. Když se chtějí svěřit, poslouchám. S většinou jsem kamarád, proto se jim možná líp komunikuje se mnou než s trenérem, umím se do nich vžít. Ale taky jim klidně říct: Hej, nevymýšlej!
Naplňuje vás to?
Je to super přechod z pozice hráče. Neumím si představit, že bych dělal něco jiného než hokej. Z ledu jsem prakticky teprve druhý rok. Teď jemůj goal (cíl) pomoci Slovensku. Když to splním, budu šťastný. Když ne, půjdu jinou cestou.
Jakou? Plánujete něco?
Přiznám se, že mě párkrát oslovil Ted Leonsis, majitel Washingtonu Capitals, chtěl by mě zahrnout do mužstva. Uvažuju o tom, nabídka NHL se těžko odmítá. Ale ještě nejsem připravený. Momentálně veškerou energii věnuju Slovensku, pak třeba začne nová kapitola.
Za pár dní na úvod olympiády čeká federální derby. Při poslední velké bitvě, loni na mistrovství světa, jste prohráli 0:8. Je to pro vás téma?
Chlapci se za to určitě pořád stydí, ale nepůjdeme do zápasu s tím, že chceme Čechům oplácet. Jste favorité, to víme, takže musíme zvolit taktiku, která vás zastaví. Rozhodne třeba jedna malá chyba, možná špatné vyloučení. Musíme hrát disciplinovaně a být patient. Jak to přeložit? Být trpěliví? Přesně. Když do třetí třetiny půjdeme za stavu 0:0, bude to dobré.
Pro co si Slovensko do Vancouveru vlastně přijelo? Na olympiádě jste nikdy nepřešli čtvrtfinále.
Můžeme jen snít. Třeba o medaili. Snad se nám to podaří zrealizovat.
Tak vysoko myslíte?
Bylo by to krásné, ne? Ale teď je hlavní, abychom z olympiády odjížděli s tím, ze nás vlastní výkony uspokojily. Aby nám fanoušci doma řekli: Hej, chlapci, pro úspěch jste udělali všechno. Jestli budeme osmí, desátí nebo postoupíme do semifinále, to se uvidí.
A váš reálný odhad je?
Moje mentalita je trochu jiná než lidí u nás. Já chci vážně vyhrát každý zápas, to je můj přístup.
Slavná slovenská parta kolem Pálffyho a Šatana má asi poslední šanci na velký olympijský úspěch.
To jo. Třeba právě Žigovi (Pálffymu) zůstala reprezentace v srdci, i když za ni nehrál. Nemusel jsem ho přemlouvat, aby jel.
Pálffy patří mezi veterány stejně jako Jágr, Forsberg nebo Fjodorov. Je dobře, že tu jsou?
Jasně, na takovém turnaji se zkušenost hodí. Tady nemůžeš experimentovat: do zápasu musíš dát to nejlepší, co máš k dispozici. Snad na mistrovství světa je prostor dát šanci mladým, aby okusili velký hokej. Na olympiádě se netestuje.
Dominik Hašek vám tu nechybí?
Vy jste ho s sebou nevzali? Víš, Domino je speciální muž, v životě jsem potkal málo takových. Vůbec se mu nedivím, že chtěl ještě jednou na olympiádu, on hokej miluje. Možná je pro nás dobře, že tu není.
Brankáři bývali největší slovenský problém. Máte ho teď vyřešený?
Jaro Halák má v Montrealu formu, snad mu to vydrží. Ani se nemusíte ptát trenérů, on je momentálně naše jednička. Brankář bude na turnaji nejdůležitější faktor. Jinak my máme lídrů dost. Chára je kapitán Boston Bruins, k tomu Šatan, Demitra, Gáborík, Marián Hossa... Co jméno, to pojem. Ten grip, vlastně soudržnost nebo jak to říct, v naší šatně určitě bude.
Může někdo překonat váš zlatý gól? Ve finále mistrovství světa 2002 s Ruskem jste po Pálffyho asistenci rozhodl 100 vteřin před koncem.
Fúúú, snad to někdo někdy překoná. A rád bych u toho byl. Já si zažil svůj sen. Když jsem jako malý kluk usínal, měl jsem zavřené oči a často přemýšlel, jak se blíží konec nějakého velkého finále, skóre je nerozhodné a já dávám vítězný gól. Splnilo se mi to. Co jsem mohl chtít víc?
Slavní manažeři
|
