„Mám půlku rodiny v Česku, takže my jsme vlastně taková typická československá rodina,“ usmíval se třiačtyřicetiletý rodák z Prešova, který už řadu let žije ve Znojmě a od začátku letošní sezony hraje druhou ligu za Moravské Budějovice.
Takže vám je úplně jedno, jestli na startu stojí Slovák, nebo Čech?
Přesně tak. Ať už zlatý úspěch biatlonistky Kuzminové či Ester Ledecké, to byly super věci. I hokej sleduju. Slovákům poslední zápas moc nevyšel, naopak Češi mají formu. Fandím všem.
Noční časy přenosů vám nevadí?
Sem tam ráno vstanu a pustím si televizi, takže třeba lyžování jsem viděl, zlatou Ester Ledeckou jsem vnímal. Ale jsou to spíš takové útržky, když je trochu čas. Například hokej jsem ještě celý neviděl ani jednou.
Tak možná čtvrtfinále už stihnete, nebo ne? Zvlášť pokud by došlo na souboj Česka se Slovenskem. Mimochodem, nenastal by v rodině trochu rozkol?
(usmívá se) Rozhodně ne. Já tyhle zápasy zažil na vlastní kůži, když jsem proti Čechům hrál na mistrovství světa, takže to spíš beru z profesionální stránky. Koukám, kde hráči udělali chybu, co bych jako možná budoucí trenér změnil a podobně. Jasně, že bych asi nakonec o malinko víc fandil Slovákům, ale i z vítězství Čechů budu mít radost.
Jinými slovy, pokud skutečně dojde na tenhle zápas, tak vy ještě před prvním buly budete slavit postup do semifinále?
To je přesné, já v takovém případě nemůžu prohrát.
Za pár dnů uplyne dvacet let od památného finále z olympiády v Naganu, na níž jste hrál v dresu Slovenska. A zatímco pro Čechy jsou vzpomínky na tu dobu jen ty nejlepší, slovenský hokej tehdy prožil velké fiasko...
Ano, nepostoupili jsme z kvalifikace. Vzpomínky mám už ale jen útržkovité. Bylo mi nějakých čtyřiadvacet, byla to moje první olympiáda a navíc hry, na nichž se poprvé představili profesionálové z NHL. Všechno se tehdy točilo hlavně kolem nich. Já si pamatuju, že jsem třeba potkal Wayna Gretzkého a koukal na něj jako na svatý obrázek. To bylo pro mě to krásné. I když chápu, že vy Češi jste měli docela jiné zážitky. Ale my vám zlato přáli.
Jak podle vás dopadne letošní olympijský hokejový turnaj?
Zrovna jsme se o tom bavili se známým a došli jsme k závěru, že ho může vyhrát úplně každý. Všechny zápasy jsou víceméně vyrovnané, až na pár výjimek končí těsným výsledkem. A play-off je zrádné, vyjde vám jedno utkání a okamžitě hrajete o medaile. Já spíš favorizuju severské týmy. Možná Finsko, ale opravdu těžko říct.
Přejděme na chvilku od olympiády ke třetí nejvyšší české lize, kterou letos poprvé hrajete. Jaká je?
Musím říct, že mě příjemně překvapila, protože hokej se v ní hraje kvalitní a rychlý. Čekal jsem popravdě něco docela jiného. Jasně, stejně jako všude jsou kvalitnější zápasy a ty méně kvalitní, ale celkově jsem opravdu mile překvapený.
Takže jste si nemusel ani moc dlouho zvykat?
Paradoxně největší problémy mám na domácím ledě. V Moravských Budějovicích máme trochu atypické rozměry hřiště – je krátké a úzké, takže hokej se na něm musí hrát úplně jinak.
Konkrétně žihadla mají dost mladý tým. Věkový průměr vlastně kazíte pouze vy a Ladislav Rytnauer, kterému je 37 let...
(skočí do řeči) A o tom tahle liga přesně je. Jsou v ní mladí kluci, kteří se chtějí ukázat, a pár nás, starých, kteří je usměrňujeme. Je to takový zajímavý mix.
Moravské Budějovice se dlouho držely na třetím místě skupiny Střed, ovšem po víkendu klesly na čtvrtou pozici. Není to dvě kola před koncem základní části škoda?
Samozřejmě, že nás mrzí, že jsme zápas s Kolínem o třetí místo nezvládli, ale ještě dvě kola zbývají, tak se pokusíme s tím něco udělat. Hlavně se už ale začínáme chystat na play-off, kde to bude mnohem víc o taktice. Vlastně začne úplně jiná soutěž. A bude to hodně tvrdé.
Vy osobně jste zatím v sezoně nasbíral nějakých 33 kanadských bodů. Je to pro vás dost?
Nikdy jsem nebyl spokojený se svojí produktivitou. Ale jinak krásné číslo náhodou. (směje se)
Rozumím, ladí vám k číslu na dresu...
Ano, moc se mi líbí. (usmívá se) Ale jinak statistiky nesleduju. Kdybyste mi neřekla, kolik bodů mám, tak to ani nevím. Jsem u týmu proto, abych mu pomohl na ledě a případně trenérovi při trénincích. Osobní statistiky jdou mimo mě.
Souvisí to s věkem?
Jasně. Kdybych měl skoro ve čtyřiačtyřiceti letech řešit osobní statistiky, přišlo by mi to trapné. Opravdu na ně nekoukám. Samozřejmě, že budu rád, když budu mít víc bodů, ale mnohem důležitější je to, abychom se nachystali na play-off.
Když už byla řeč o vašich trenérských ambicích, prý jste někdy možná až zbytečně shovívavý. Umíte křičet?
Jsem zastáncem toho, že chci poradit klidně, nejsem ten, který by rád křičel. Ale samozřejmě play-off bude o něčem jiném. A nebojte, i já umím zařvat, když je potřeba.
