Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Neděle 22. října 2017 Sabina

Dodělej kruhy, požádá Kubala tatéra, pokud si splní sen o Riu

Jan Hadrava (vlevo) a Přemysl Kubala. Starší z nich by si rád nechal dokončit tetování. Má to však podmínku.. | foto: ČTK

22 2015
Baku (Od našeho zpravodaje) - Toto je příběh o vášni ke sportu. O snaze běžet proti času, jakkoli se tento pohyb může zdát předem prohraný. O touze plážového volejbalisty Přemysla Kubaly vrátit se po dvaceti letech do Brazílie – a taky o tetování, které mu jeho sen každé ráno připomíná.

Kurt u Kaspického moře jej chvílemi takřka ničil. „Vztekal bych se, ale jsem tak vyčerpaný, že šetřím každé slovo,“ usmál se dvoumetrový chlap Přemysl Kubala a stíral si u toho písek ze zpoceného těla.

Za vše byl odměněn bronzovou radostí, na Evropských hrách získal vlasti medaili číslo pět. „Chtěli jsme to završit kovem, ještě s tak skvělým parťákem. Proto, abych mohl říct, že jsem dosáhl maxima a mohl v klidu kdykoli jít do volejbalového důchodu,“ říkal Kubala.

Cloumala s ním euforie, ale hotovo pořád není. Ještě ne.

Jeho parťák Jan Hadrava se narodil v roce 1991, Kubala je ročník 1973; nikdo na žhavé ázerbájdžánské půdě v jejich sportu nebyl starší. A možná ani nikdo neměl větší sen.

„Abych pravdu řekl, když jsem se loni zranil, říkal jsem si, že se na to vykašlu,“ líčí 41letý Kubala. „Už jsem mírně starší, ale prostě si to nepřipouštím, ač je tady na mně vidět, že hrabu z posledního. Dřu.“

I když ke kurtům zafoukal vítr, sluneční paprsky byly spalující. Výčet zdravotních potíží Přemysla Kubaly nebyl právě krátký: „Silná migréna, úpal, střevní potíže, všechno dohromady. Nějak se to v extrémních podmínkách nakupilo.“

Lékaři jej dávali do kupy, na jejich pokoji byl častěji než na svém.

Vysvětlení, proč tohle všechno po čtyřicítce podstupuje, najdeme na jeho levém rameni.

Tatérovo nedokončené dílo

Pět olympijských kruhů do sebe pevně nezapadá, tři inkoust ještě zcela nepropojil. Ještě ne: tohle tetování má svůj čas. Je podmíněno účastí na hrách v Riu. „Je mou motivací,“ dodává Kubala. „Pokud by se mi povedlo projít na olympiádu, dotáhnu to do konce i v tetování.“

Člověk má tu scénu před očima – vždyť Kubalu vlastně každé ráno pohled do zrcadla upozorňuje, že je před ním cosi nedokončeného... „V podstatě by se to tak dalo říct,“ souhlasí. „Pořád si sám říkám: Chci to zkusit.“ První tetování na boku si dal jako odměnu za hry v Londýně, a jelikož je olympijské vábení tak silné, zašel k tatérovi znovu.

Ale nechal mu ještě práci.

Kubala roky reprezentoval v klasickém, šestkovém volejbale. S Michalem Palinkem začali sbírat úspěchy i na písku a k jejich pionýrským časům se pojí příběh, který do Kubalova snu o Riu zapadá.

„V roce 1997 jsme v Brazílii byli na jednom z prvních okruhů World Tour. Byl bych moc rád za comeback téměř po dvaceti letech. Rio je pro beachvolejbal asi to nejlepší, co můžeme jako sportovci zažít,“ má veterán jasno.

Křivolaká cesta k poslednímu snu má ale další komplikace. Aby Kubala s Hadravou prošli na brazilský karneval, musí oklikou. Loni vyměnili své tradiční parťáky, začínali poznovu – a starší z dua si na prvním turnaji vykloubil rameno: „Měsíc a půl jsem nehrál, pak jsem nemohl pořádně smečovat, ztratili jsme skoro všechny body.“

Na Evropské hry přijeli z role náhradníků, přesto nyní slaví bronz. Žebříčkové postavení je vyřazuje z elitních turnajů, proto hrají Kontinentální pohár. „Jen vítěz postoupí do Ria, což bude těžké, ale šance je pořád reálnější,“ říká Kubala. „Je mnohem obtížnější prokazovat výsledky dlouhodobě na World Tour než uhrát jednu akci.“

„Snad mě syn nebude drbat“

Kolik ještě bude muset absolvovat dní na přímém slunci? Kolikrát ještě skočí do písku, aby zachránil další bod? Soupeřům by Kubala mohl být za otce – a taky už se skutečně těší, že si v létě zahraje se synem.

„Je šikovný volejbalista, bude mu čtrnáct let. Doufám, že mě nebude moc drbat,“ zasměje se. „Je mírně impulzivní, když se mu nedaří. Geny se prostě nezapřou.“

Geny těch, co touží po dobře ukončených příbězích. Ten stávající skončí, až se uzavřou kruhy na rameni.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze