Co jste si s Pavlem Nedvědem stihli říct?
Bavili jsme se samozřejmě o sportu; o fotbalu i o olympijských hrách. Zaujalo mě, že fotbalisté mají přímo ve smlouvě, že se nikdy v životě nesmějí postavit na lyže. To prezidenti naštěstí zakázané nemají, i když bych se nedivil, kdyby se to nějaký politik pokusil prosadit.
Jaký je program vaší olympijské cesty?
V Turíně se chystám na slavnostní zahájení, při kterém je šance potkat se s řadou politiků. Už předem mám domluvená setkání s italským prezidentem a s paní Laurou Bushovou. Zítra vyrazím na sportoviště. Půjdu se podívat na závod sdruženářů a chci vidět Nikolu Sudovou při té úžasné jízdě v boulích. Pak bych také rád si šel sám zalyžovat a doufám, že se mezi boulemi taky trochu předvedu.
Připravoval se nějak teoreticky na zimní sporty, abyste se při sledování závodů dobře orientoval?
Ne, to nebylo potřeba. Ode mně opravdu není frází říct, že jsem celoživotní sportovec. Dělal jsem lyžařského instruktora a v odborářských soutěžích v bance jsem získal několik zlatých medailí i na celorepublikové úrovni. Moji synové donedávna závodně lyžovali, jsme lidé, kteří jsou na horách pořád. Nebylo potřeba se na sledování lyžařských závodů nijak chystat. Přiznávám, že se nevyznám v některých dalších sportech, jako jsou třeba boby a saně.
Kolik prorokujete českým sportovcům medailí?
Nechci říkat žádné konkrétní číslo, abych nikoho neznervózňoval. Ale kdo sleduje výkony českých sportovců, dobře ví, že nikdy v minulosti jsme neměli tolik nadějí na úspěch. Věřím, že výkony budou stejně úžasné i tady, ale dobře vím, jak málo ve sportu stačí k tomu, aby se naděje rozplynuly.
Předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek tipuje tři medaile...
Tři zlaté? Ne? Jen tři medaile celkem? Jenom? Tak jako z politiky známe europesimisty či euroskeptiky, tak tohle je olympijský pesimismus.
Jak prožíváte soutěže v hledišti? Jste nervózní?
Jak bych mohl nebýt nervózní, jistě, že jsem. Prezident je standardním divákem, který fandění prožívá jako každý jiný.
Jaký byl v minulosti váš největší zážitek z olympijských her?
Byl jsem na zimních olympiádách v Albertville a Lillehammeru, a při těch na mě nejvíce divácky zapůsobil slavný sjezd ve Vall d´Isere v roce 1992. Hlavně proto, že bylo možné si vzít lyže a paralelně si sjet stejný kopec, na kterém se závodilo. Nejdříve jsme sledovali závod, a když už jel třicátý čtyřicátý sjezdař, vyjeli jsme stejnou lanovkou nahoru a vyzkoušeli si prudkost kopce i úchvatnou jízdu mezi skalami.
Teď si to můžete zopakovat, sjezd se jede v neděli...
Doufám, že se tam podívám.
A co olympijské běžecké tratě, ty vás nelákají?
To jsem si užil na loňské Zlaté lyži, kde mi Kateřina Neumannová dala běžky a ještě na mě nasadila Martina Koukala, aby se šel se mnou proběhnout na pět kilometrů. A musíte uznat, že se spoustou televizních kamer a fotografů, že nebyla moc lehká úloha, abych se nezadýchal a ani to nešel to moc procházkově.
V pondělí se vracíte domů. Neplánujete návrat v případě, že by čeští hokejisté postoupili do finále?
Tuhle otázku jsem řešil už při několika olympiádách a usoudil jsem, že se nedá předem vybrat jeden den, kdy si myslím, že by se mohlo udát něco zvláštního. Proto respektuji, že jsou hlavy států zvány na slavnostní zahájení. A pak už mám trošku smůlu, že si vybírám jen z disciplin, které se zrovna nacházejí den dva po začátku.
Nemrzí vás, že nestihnete ani první hokejový zápas?
Pro mě je už velký luxus i to, že tu strávím tři dny. V naší zemi se toho politicky tolik děje, že musím zpátky.
 Jiří Raška a prezident Václav Klaus. |
