Byl konec léta a v novinách se poprvé objevilo, že bych mohl jet na olympiádu. Hrála se tehdy exhibice Jágr Teamu, já nastoupil s Jágrem v jednom útoku a docela nám to šlo. Ale v té době jsem už systematicky pracoval na tom, abych se do Nagana dostal. Celé léto jsem dřel jako šílenec.
Dokonce jsem skoro vynechal svůj milovaný golf, a to je co říct. Scházel jsem se s atletickým trenérem v tělocvičně. Každý den. V osm ráno. Jezdil jsem na rotopedu, posiloval nohy a břicho, dělal kliky a zvedal činky. Dokonce jsem chodil na atletickou dráhu a běhal sprinty! Já, který tak nesnáším letní přípravu!
S reprezentačním trenérem Ivanem Hlinkou jsme se v létě dohodli, že necháme věcem volný průběh. "Růžo, uvidíš, jak to půjde v lize. Když dobře, vezmu tě na turnaj do Finska," slíbil mi.
Věřil jsem mu. Na rozdíl od Bukače. S tímhle trenérem jsme si do oka zrovna nepadli.
Tři měsíce před olympiádou jsem byl opravdu pozvaný do reprezentace. Ve čtyřiatřiceti, skoro po devíti letech. A zrovna do Finska! Poprvé v životě jsem jel s hokejem do ciziny v šestnácti, taky do Finska. Po turnaji mně Ivan Hlinka řekl, že bych měl ještě jet v prosinci do Moskvy. Jak mně se nechtělo! Ale řekl jsem si, že to vydržím.
V Rusku jsem nebyl snad deset let. Ale jakmile jsem vstoupil do té haly, hned jsem
| 18. soutěžní otázka |
| Čeští hokejisté porazili ve druhém utkání ve skupině v Naganu Kazachstán 8:2. Poslední gól vstřelil Roman Hamrlík, ale zmatení pořadatelé vyhlásili jako střelce náhradníka, který nepobyl na ledě ani vteřinu. Spoluhráči neváhali vstát, přejít střídačku a gratulovat. „Hezký úspěch, to se málokdy povede, takhle z lavičky,“ dobíral si ho trenér Slavomír Lener. Z náhradníka se od čtvrtfinále s USA stal pevný hráč základní sestavy a brzy hvězda NHL. Byl to: a) Jan Čaloun b) Milan Hejduk c) Libor Procházka Odpovězte ZDE Zájezd můžete získat i v aukci ZDE |
Od Ivana Hlinky jsem měl za úkol, abych chválil jídlo. Protože když já nebudu remcat, nebude nikdo. Tak jsem vždycky přišel do jídelny, vzal si chleba s máslem, posolil ho a říkal: Paráda! Tam jsem snědl tolik chleba jako nikdy v životě.
A pak už jsem jenom doufal, že se mi vyplní sen. A že mě na olympiádu vezmou. Nic jiného než doufání mi nezbývalo.
Najednou to šlo hrozně rychle.
Byl jsem nominovaný, liga uběhla jako voda a už jsem seděl v letadle do Japonska.
Kluci z NHL přijeli až po nás, v noci, a druhý den už jsme šli na první trénink. Cítil jsem, jak jsou všichni nervózní. Vůbec nám to nešlo, na všechno bylo málo času a ještě ke všemu byla v hale na chodbě nějaká divná guma a nám se tupily brusle.
V olympijské vesnici jsme začali potkávat superhvězdy z NHL a úplně naplno nám došlo, že takový turnaj se ještě nikdy nehrál.
A jdeme na to! "Hello," říkám finskému kapitánovi a třeseme si rukama. Začíná první zápas. Vyhráli jsme ho 3:0 a já dal poslední gól. Jarda Jágr mně zprava přihrál na poslední chvíli až do brankoviště, zasouval jsem puk skoro do prázdné brány.
Obrovská radost! Rozjeli jsme se! Ale na nebesích jsme nebyli. Ještě ne.
Když jsem se vrátil do pokoje v olympijské vesnici, všiml jsem si, že na nočním stolku leží kostka. Šestkou nahoru.
Ve skupině jsme ještě porazili Kazachstán, ale i když jsme vyhráli vysoko, na pohodě nám to nepřidalo. Se slabším se vždycky člověk trápí. Dost se to řezalo a Petr Svoboda by se pral i po zápase. Ještě že to bylo za námi.
A nakonec jsme prohráli s Ruskem. Bylo rozhodnuto: ve čtvrtfinále nastoupíme proti Americe. I přes porážku jsem nechal kostku na stejném místě, šestkou nahoru.
Do dneška si pamatuju tu atmosféru, když jsme se v kabině chystali na Ameriku. Byl jsem tam jako vždycky brzo. Jen tak v pantoflích a ve spodkách jsem chodil po šatně, pojídal pomeranče a jablka a povídal si s maséry. Postupně přicházeli další, kabina se zaplnila a začal hukot. Bylo to jiné než obvykle, cítil jsem, jaká je v nás síla. Jenže první třetinu jsme zvorali.
Nešlo nám to. Prohráli jsme ji 1:0 a oni nás válcovali. Vůbec jsme to nečekali. Že nás dostanou pod takový tlak a že budou mít tolik šancí. To se nám v Naganu ještě nestalo. Sešli jsme se zase v kabině a najednou bylo takové divné ticho.
Normálně mluví jeden přes druhého, ale teď se jen šeptalo. Bylo jasné, že takhle to dál nejde. Všichni jsme to cítili, všichni o tom v duchu přemýšleli. Došlo mi, že jestli má někdo něco říct, musím to být já. Měl jsem tu výhodu, že mě všichni kluci, z NHL i z ligy, znali a snad i uznávali. Tak jsem se nadechl a spustil.
Byl jsem tak rozpálenej, že si ani nepamatuju, co jsem přesně řekl.
Ani nevím, jak jsem začal a jestli jsem při tom stál. Přidali se další, Reichel, Jágr, Hašek, Dopita. A už jsme pochodovali po té divné gumě na led, první jako vždycky Hašek, já předposlední a za mnou Jágr.
Tu třetinu jsme vyhráli 3:0, já jsem vyrovnal na 1:1, což byl jeden z nejdůležitějších gólů v životě. Vzhledem k tomu proslovu v kabině jsem byl rád, protože nejhorší je, když někdo jenom kecá a kecá. Byla to taková ušmudlaná dorážka, ale dávno jsem si všiml, že rozhodující góly bývají divné. Všelijak se to odrazí, tečuje, zamotá.
Byli jsme v semifinále a ke kostce na mém stolku se nikdo nesměl na krok přiblížit.
Několik zápasů kariéry si budu pamatovat do smrti. Třeba první za Litvínov v lize, proti Rusákům na šampionátu v Praze v roce 1985, druhé semifinále Stanley Cupu za Boston proti Pittsburghu.
Ovšem semifinále proti Kanadě na turnaji století, to bude asi nade vše. Kanada je prostě Kanada. Vyhráli jsme na penalty a rozhodlo se ve čtvrté sérii, přičemž já byl na řadě jako pátý. Nemusíte mi to věřit, ale já byl stoprocentně přesvědčený, že bych ji proměnil.
Věděl jsem úplně přesně, co bych udělal. Rozjel bych se, vzal puk a najel si trochu zprava. Podle postavení brankáře bych střílel golfákem zdálky, anebo popojel ještě dál do středu a dal mu to zápěstím pod vyrážečku. Případně bych vybruslil úplně doleva z úhlu a střílel forhendem. Největší katastrofa totiž je, když si hokejista při trestném střílení nevěří.
Ke zlatu bylo potřeba zařídit ještě dvě věci: nedopustit, aby někdo pohnul kostkou na mém stolku, a porazit Rusko. Obojí se podařilo.
Pak už si pamatuju jenom, jak mám na krku zlatou olympijskou medaili, stojím jako v mrákotách, upřeně se dívám na naši vlajku a poslouchám hymnu. Nebyl jsem dojatý, ani mně netekly slzy jako některým klukům. Po těle mi vyrazila husí kůže a hlavou proběhl celý život, jak to popisují lidi, co zažili klinickou smrt.
Viděl jsem se, jak jdu jako šestiletý za tmy ráno na stadion, jak jsem šmatlal svoji první penaltu, první žákovský turnaj, první gól v lize proti Jihlavě, rodiče, bráchu, manželku a děti. Pak Amerika, Boston, jak psali Fantastic Rosie.
Škoda, že ta hymna netrvala aspoň pět minut! A pak jsem si řekl, že lepší konec se nedá naplánovat a že to byl můj poslední zápas v reprezentaci.
Ale tu kostku radši nechávám pořád šestkou nahoru.
