Jízdy následují rychle za sebou. Rozdalo se tu za šest dní dvanáct sad medailí.
Nedivte se, že dráhová cyklistika byla nejrychleji vyprodaným olympijským sportem. Je tu vedro, ani otevřené boční stěny čerstvý vzduch nepřinášejí. Jenže napětím stejně ani nedýcháte.
Když se necháte pohltit atmosférou a pochytíte pravidla. Kdo nerozumí a nevidí úspěch vlastních barev, otráveně odchází. „Perfektní dráha i výbušná atmosféra, jezdilo to tu skvěle,“ pochvaloval si Milan Kadlec, který absolvoval dva závody. V Česku takový ovál budete hledat marně.
Sprinteři mají stehna jako luční kobylky, sklopí hlavu, zamhouří oči a řítí se jako kamikadze. Zvlášť při keirinu, japonském sprintu, kde se šest chlapíků rozjíždí za vrčícím mopedem a poslední dvě a půl kola už se přetlačuje na ostře klopené dráze rameny o pozice v plné rychlosti.
Úúáááá! Nizozemec Bos se právě v cílové rovince natlačil na Řeka Vasilopoulose a oba končí v kotrmelcích na zemi. Fanoušci s prapory skáčou po tribuně a vzrušeně gestikulují.
Marně, program pádí dál. Startuje madison, bodovací závod dvojic. Každý jezdec jede dvě kola, pak musí okamžitě vytáhnout partnera a tak se to střídá 200 kol. Kličkují jako zběsilí, lidé burácí a k tomu to chce ještě soupeře přechytračit.
Mezitím divák může mrknout přímo do „kuchyně“. Uprostřed oválu se v boxech borci zahřívají na válcích, maséři jim prohmatávají svaly, trenéři hučí do hlav taktické pokyny.
A proč pak nebrzdí, když rozkmitají pedály do ďábelské rychlosti? Dráhařské speciály nemají brzdy! Šlape se jen dopředu a pokud chcete zastavit, musíte pedály dotočit do pomala.
Teprve pak vás mechanik vyndá z klipsen, abyste se ve stále menší rychlosti nepřizabili. I když - s tím tu každý stejně tak trochu počítá...
