„Říkal jsem si, že si tu bronzku fakt zasloužím a že mi to asi vyjde,“ přiznal.
Na jeho slova na kanálu Whitewater v areálu Deodoro nakonec opravdu došlo. Český tým slaví na hrách v Riu první medaili.
Jak jste prožíval finálovou jízdu?
Ze začátku jsem to chtěl trošičku jistit, ale úplně se mi to nedařilo. Od prvních záběrů jsem věděl, že takhle nepojedu a začal jsem to tam docela sázet. Potom, co mi vyšel střed, jsem si říkal: Teď jedeš nejrychleji, teď to prostě udrž, ale rozhodně jeď svůj plán, cos měl. A pak přišla levá protivoda, kde mi krutě nevyšla voda... Měl jsme namyšleno, že to tam vyšlu jako v tréninku, ale prostě jsem tam měl proud, takže jsem se tam dotknul. Věděl jsem, že časy lidí přede mnou byly výborný a musím jet opravdu hustě, a to se mi docela povedlo. Takže jsem nakonec dojel třetí a to, že za mnou jel Kuba Grigar... Docela jsem mu věřil, je to kamarád a přál bych mu to. Na druhou stranu si myslím, že je ještě mladej a může si počkat.
Jaký tedy byl první pocit v cíli?
Říkal jsem si: Škoda toho ťuku, byls o vteřinu a půl nejrychlejší. Co jsem si mohl myslet? Byl jsem rád, že jsem to ustál, to znamenalo strašně moc. Věděl jsme, že můžu být čtvrtý, a to by mě strašně mrzelo. Ale říkal jsem si, že si tu bronzku fakt zasloužím a že mi to asi vyjde.
První gesta naznačovala spíš zklamání.
Šťouch mě mrzel. Jel jsem nejrychlejší olympijskou jízdu a mohl jsem vyhrát. Ale na druhou stranu jsem chtěl medaili a jak jsem dojel třetí, opravdu jsme si myslel, že to Kuba ustojí.
Jaký je to pocit mít na krku bronzovou olympijskou medaili?
Neuvěřitelný! Nedokážu vyjádřit ty pocity, ale je to krásný. Když jsem viděl, jak za mnou do cíle přijel táta... On to prožíval fakt hrozně. Tohle je odměna nás obou, nejenom moje. Že jsme to zvládli a vezeme domů medaili, je nádherný.
Co vám říkal otec?
Nic. On brečel. Táta brečel a říkal nesmyslný slova. Já nevím...
