Cesta nám do japonské metropole nám trvá devět hodin, včetně silnějších turbulencí nad jihovýchodní Sibiří. Po přistání na tokijském letišti Narita letuška hlásí: „Nejprve vystoupí všichni, kteří nemají nic společného s olympiádou.“
Abychom je nenakazili? Aby oni nenakazili olympioniky?
Pak teprve začíná ten pravý procedurální očistec. Utvoření řad jak na vojně, usmívající se a neustále se klanící japonští dobrovolníci, kteří se nás vytrvale ptají, jak se nám daří. „Máme tu dnes docela teplo (30 stupňů) a vlhko (75 procent). Také je ve vaší zemi takové teplo?“
Vzpomeneme si na zvěsti od sportovců a funkcionářů z českého předvoje, z nichž někteří po příletu do Tokia strávili na letišti s veškerými procedurami až 13 hodin. Nicméně už tehdy šéf české mise Martin Doktor věřil: „Snad se to Japonci postupem času naučí zrychlit.“
Věříme společně s ním.
Naštěstí nám minutu před odletem z Helsinek organizátoři her zaslali (pravda, s dvoutýdenním zpožděním) japonskou vládou schválený Activity plan naší redakce, díky čemuž teď za pochodu po letištní hale zprovozňujeme v mobilu anticovidovou olympijskou aplikaci OCHA. Její vygenerované QR kódy naše odbavení urychlí. Nebo spíš vůbec umožní, protože bez správných QR kódů jako byste tu ani nebyli.
 |
Dobře, jdeme na věc.
Připravit si první QR kód, k tomu pas, japonsky psané doklady o testech v Česku, pětistránkový slib v japonštině, ve kterém netušíme, co slibujeme (a který nám nakonec k ničemu není) i další vyplněné formuláře. Poté projít přes „přípravné“ přepážky k první klíčové přepážce, vybudované v prostorách, kde dříve odbavovaly své klienty American Airlines.
„Hot covid zóna,“ hlásá nápis.
Je tu zakázáno jíst, pít... a taky dávat si high five.
Čekání u anticovidove přepážky na letišti Narita v Tokiu. Je tu zakázáno jíst, pít a... high five. https://t.co/Gqs2Tj98Dy
Předkládáme naše doklady potřetí a počtvrté, než dostáváme čárkový kód pro vstupní PCR test slin a s ním plastový kelímek, do kterého musíme pod dohledem zdravotnic naplivat. Kdo předtím málo pil, jde mu to hůř. Ale zároveň po nás přece požadovali: Půl hodiny před testem v žádném případě nepijte!
Odevzdat kelímek, označit, přesunout se na další stanoviště. Znovu zde ukázat všechny doklady. A odpovědět kontrolní otázky. Kde jste byli v posledních 14 dnech? Nemáte žádné příznaky nemoci?
Vždyť to vše jsme už vyplnili do formulářů...
Každý dostává přidělenu svoji vlastní židli, na kterou si musí sednout: „Vy na B39 a vy na B42.“ Židle jsou od sebe rozestaveny metr a půl. Na nich se čeká na výsledky testů. Jíst ani pít pořád nemůžete, ani fotit není povoleno, high-five taky ne.
Přichází jeden z Japonců a ptá se, jestli máme hlad nebo žízeň. Když to odkýváme, zasměje se a odvětí: „Já mám taky hlad.“
A tak čekáme a čekáme. Hodinu trvá, než přichází zdravotnice v ochranném plášti (jejichž nošení pouze některými činovníky je pro nás rébusem). Tři kolegové jsou vyzváni, aby zůstali sedět, protože musí na retest. „To to hezky začíná,“ povzdychne si označený Brit před námi.
All Athletes of Vietnam Olympic group has landed at Narita International Airport and gain the access to Olympic village after all the test result is negative with COVID -19 https://t.co/ZUViYeKnHb
My ostatní smíme vykročit dál, dostáváme zalité akreditace a na dalším stanovišti i doklad o výsledku testu. Kdo je negativní, má doklad červený, kdo pozitivní, dostal by modrý. Logiku barev nehledejte.
S červeným papírem míříme k pasové kontrole. Znovu vyndat pas, ukázat negativní výsledky všech testů, těch z Česka i toho nejnovějšího, vygenerovat další imigrační QR kód v aplikaci OCHA. A sundat roušky, pro kontrolu zda váš obličej opravdu souhlasí s tím na pasové fotografii. Ještě otisky prstů, nechat se vyfotografovat a hurá, můžeme si jít pro kufr.
Po celní kontrole pohled na hodiny. Čistý čas od příletu - 3 hodiny. V porovnání s jinými jsme na tom výborně.
Tím ale vše nekončí. Nasedáme do autobusu, kde nás nejprve třikrát spočítá jedna Japonka, ukloní se a zasměje. Po ní přijde její kolega, udělá to samé. Nakonec přijdou oba a za náležitého hihňání totéž udělají potřetí.
Autobus nás veze z Terminálu 1 na Terminál 2 a znovu se čeká. Následuje přesun do centra Tokia, na odbavovací terminál letištních olympijských autobusů, kde jsme rozřazeni po jednom a přiděleni ke speciálním olympijským taxíkům, které nás vezmou do hotelu.
Narita Airport now reaching peak of Olympic athlete and staff arrivals from overseas. Tokyo area drivers can expect heavy traffic restrictions to be implemented from Monday morning. The main Olympics period has arrived. (MP) #Olympics #Tokyo #Tokyo2020 #Japan #Traffic #Narita
Že jsme oba z jednoho hotelu? Že jsme seděli vedle sebe v letadle i v autobusu? Že v hotelu budeme bydlet na jednom pokoji?
Nezájem, každý dostaneme japonsky psaný lísteček s adresou hotelu a už jsou tu dva taxíky, dva neoblomní řidiči, kteří se sice usmívají, ale u toho si pod vousy říkají: Rozkaz zněl jasně. Každého zvlášť. Ochrana proti covidu.
Hovořit s řidiči se nedoporučuje.
V hotelu na recepci ještě jedno měření teploty, podpis na písemný souhlas s karanténními opatření a po pěti a půl hodinách procedur jsme na pokoji.
Od této chvíle odtud tři dny nikam nesmíme, jen do malého obchůdku s potravinami u hotelu, abychom si tam nakoupili a neumřeli hlady.
Konečně na hotelu v Tokiu. Třídenní povinná karantena na pokoji. Do restaurace nesmíme, jen do zdejšího obchůdku s potravinami. Tak jsme nakupovali zásoby. (Máme aspoň rychlovarnou konvici...). https://t.co/8J2EaGafIf
Naše povinná karanténa začíná. Živé sportovce uvidíme nejdříve v pátek. Do té doby maximálně přes zoom. S čímž máme z nedávných covidových časů několik měsíců trvající praxi.
Jak že to říkal Nono Araneta, šéf filipínské výpravy?
„Hlavně zkuste zůstat šťastní.“
