Něž ale zaujal své stanoviště, vládl chaos.
Skupinka tří holandských sportovců vyrazila na ranní projížďku na kole, nikdo je ale nechtěl pustit zpátky.
Na hrách panují přísná bezpečnostní opatření. To je samozřejmě v naprostém pořádku. Je ale také třeba umět reagovat na zvláštní situaci.
A jít do vesnice z druhé strany? Kvůli tomu, že objekt stojí u nádraží, to prostě není možné. Autobus ji objíždí půl hodiny. Pěšky? Leda přes plot a přes koleje.
Zmínění Holanďané dvacet minut nervózně přešlapovali na místě. Bezradní italští dobrovolníci překotně křičeli do vysílaček a trpně snášeli spršku nadávek. Konečně někdo z druhé strany vysílaček nařídil: "Sportovci mohou dovnitř, ale nikdo jiný."
O tom se za chvíli mohla přesvědčit skupinka lidí z Mezinárodního olympijského výboru. Jejich akreditace je pustí kamkoli, ne však přes rozbitý rentgen. "To snad není možné. My tady pracujeme osmnáct hodin denně, aby všechno fungovalo. A pak se stane toto? To není legrace," křičel na zoufalé dobrovolníky statný čtyřicátník.
Možná to ale mohl být právě tento pán, kdo při četných prohlídkách připravenosti her mohl upozornit na to, že jeden rentgen na bezpečnostní prohlídce při vstupu do olympijské vesnice nestačí. Třeba právě pro případ poruchy.
"Passion lives here" (Tady žije vášeň), tak zní heslo letošních olympijských her. V Turíně visí na každém rohu. Stačí ale málo a platí spíš: "Muddle lives here", jakmile selže drobnost, zavládne zmatek.
Tímto se omlouvám čtenářům, kteří se chtěli zapojit on-line rozhovoru s Martinou Sáblíkovou. Kvůli rozbitému rentgenu se nikdo kromě sportovců nedostal do olympijské vesnice, kvůli akreditačním pravidlům se zase sportovec nedostane do tiskového střediska. Rozhovor tedy nebylo kde provést.
