Předvedl čtverného salchowa (byť s přepadem), dva krásné trojité axely i další trojité skoky, dobruslil s dobrým pocitem ze sebe samého. Přesto z 9. místa po krátkém porgramu sestoupil na šestnáctou příčku. To byla ledová realita Michala Březiny.
Juzuru Hanju oslavoval se záplavou dárků od japonských fanoušků svoji zlatou medaili, slavná generace Javiera Fernandéze a Patricka Chana opouštěla navždy olympijskou scénu.
Březina přišel z ledu do útrob haly a dlouze vyprávěl, o závodě a celé své kariéře. Byla to upřímná, sympatická zpověď muže, jenž kdysi sahal po světových medailích, ale zároveň ví, že ve své kariéře udělal i chyby, které se už nedají napravit.
Dívalo se na vaši dnešní jízdu dobře, ale pár bodů vám v ní přece jen uteklo.
Ve druhém čtverném salchowu, který byl pouze dvojitý, jich samozřejmě deset bylo. A potom na konci programu při trojitém salchowu s rukou na ledu taky bodík ubyl. Takže nejmíň jedenáct bodů mi scházelo.
Ale zdálo se, že po dojetí máte dobrý pocit. Že ta jízda jako celek fungovala.
Jako celek ano. Hlavně se očividně líbila rozhodčím, protože ve druhé známce jsem od nich dostal 84 bodů, což jsem ještě nikdy od nich neviděl. Přes 80 ano, ale že bych šel až na 84, to ne. Sice byly v té jízdě nějaké technické chyby, celkově však s předvedením byli rozhodčí spokojeni.
Český krasobruslař Michal Březina ve volné jízdě na olympijských hrách.
Odlišné byly každopádně vaše dva pokusy o čtverné salchowy.
U toho prvního jsem jen trochu zaváhal ve výjezdu, jinak byl ve vzduchu povedený stejně jako v krátkém programu. U druhého jsem se přemotivoval a chtěl ho mermomocí udělat místo toho, abych si na odraz počkal a dostal se do vzduchu stejně jako u toho prvního.
Trenér Arutunjan vás před jízdou opět musel uklidňovat?
Uklidňoval mě, ale dnes to nebylo až tak hrozné jako před kraťasem. Rozjížďka byla mnohem klidnější a docela v pohodě. Vyzkoušel jsem si v ní každý skok a víc jsem ani nepotřeboval, protože jsme si všechno zopakovali už ráno na tréninku. A na samotnou jízdu se pak koukat dalo, když pominu ty dvě chyby, nebo spíš jednu hrubku a jednu chybičku.
Navzdory umístění tedy mohlo jít o vaši pocitově nejlepší olympiádu?
Ano. Jelo se mi tu pocitově strašně dobře. V samotných jízdách jsem nad ničím nepřemýšlel a ten program si užil.
Nastupoval jste ve druhé nejsilnější skupině, s osobnostmi jako Koljada nebo Rippon. Také to bylo příjemné, ne?
Určitě. V lepší skupině jsem si ani nemohl přát být. A kluci takřka nechybovali. Celý ten závod se divákům musel líbit.
Ve Vancouveru 2010, když jste debutoval na olympiádě, by vaše dnešní jízda se dvěma trojitými axely i čtverným salchowem byla jízdou na boj o medaile. Ale ten svět od té doby utíkal strašně rychle.
To je pravda. Kdybych takhle zajel ve Vancouveru, nebylo by to tam desáté místo, ale nejspíš mnohem výš. Svět se posunuje, na každé olympiádě je to těžší a těžší. Ale berme to tak, že ten svět se musí posunovat. Nejde přece, aby sport stagnoval na určité úrovni.
Můžete vůbec držet s těmi posuny alespoň trochu krok?
V mém případě už mohu jenom jezdit čistě programy s tím, co umím. V 27 letech se těžko závodí proti klukům, kterým je sedmnáct a skáčí šest čtverných skoků, přestože s nimi v Americe trénuji a strašně dobře se na ně dívá. Ti mladší mají víc síly. Ale na druhou stranu, už jsem zažil i hodně kluků, co se mnou závodili, byli mladší než já, startovali třeba na hrách v Soči a dnes už nejezdí. Já jsem pořád tady, dostal jsem se na olympiádu, a myslím, že jsem tu i předvedl výkon hodný olympiády. Zato mnozí kluci, kteří jezdili dřív, už tady buď nejsou, nebo se ani nedostali do finále, jako v Soči ještě bronzový Denis Ten. Ono je těžké udržet formu osm nebo i více let.
Jak se proměnil Michal Březina od Vancouveru 2010? Kromě toho, že je o osm let starší?
Tak hlavně jsem ženatý. Ale jinak jsem furt ten stejný kluk, který když přijel poprvé na olympiádu, byl z toho hotový, protože nevěřil tomu, že tam opravdu je. Tady je to trochu jiné tím, že jsem asi na své poslední olympiádě. Ale nemám si na co stěžovat. Samozřejmě, že bych byl ještě radší, kdybych předvedl dva čisté programy. Ale s jedinou větší chybou v celém dvoudílném závodě na mé poslední olympiádě žít dokážu.
Před šesti lety jste byl ještě kandidátem světových medailí. Kdy a proč nastal ten zlom, že jste v této pozici nezůstal?
Možná jsem tehdy udělal pár trenérských chyb, které mě stály nějaké umístění, ale to už nezměním. Tak se nad tím snažím nepřemýšlet. Ale většinou to bylo vždycky na mně a na tom, že jsem se v závodech nedokázal pochlapit tak jako tady. Na mistrovství světa v Nice 2012, kde jsem zajel kraťas stejně dobře jako tady, tak kdybych tam zajel volnou jako dneska, tu medaili bych měl. Bohužel jsem tehdy zajel hůř, takže žádná nebyla. O ty světové a evropské medaile jsem bohužel přicházel tím, že jsem se nedokázal zkoncentrovat.
Bude naopak vaše zdejší vystoupení pro vás i argumentem, abyste ještě kariéru nekončil?
Ještě rok tomu určitě dám. Pokud tréninky budou pokračovat, jak mi zatím jdou, a dál budu takhle jezdit závody, tak věřím, že s každým závodem se mé jízdy budou zlepšovat a já budu lepší a lepší. Takže ještě rok. Jestli vydrží mé tělo, vydržím i já.
V zákulisí se spekuluje i o kandidatuře Česka na mistrovství světa 2021.
To nevím, jestli bych ještě další tři roky vydržel. A potom už by to bylo jen kousek do Pekingu, na další hry. Ale já bych byl rád, kdyby tam už závodil někdo jiný místo mě, mladší kluci, kteří to přeberou.
Vidite někoho takového?
’Je jich v Česku dost, jen se musí pochlapit a začít se pozorně dívat na to, co jezdí kluci ve světě. Nesmí se uchlácholit jen zjištěním, že jsou nejlepší v Česku, ale musí se snažit posunout k úrovni Japonců a Američanů. Protože když potom vyjedou ven, budou závodit s nima, nebudou závodit mezi sebou.
Zároveň však musí k dispozici mít i odpovídající podmínky.
Kvalitnější než jsou v Česku?
Je to o tom dostat se do dobré tréninkové skupiny a na stáže do zahraničí, aby tam načerpali energii i motivaci a viděli, jak se všechny ty věci na špičkové úrovni dělají. Poznal jsem to sám na sobě. Když jsem trénoval v Oberstdorfu a byl tam sám, těžko se mi hledala motivace, abych piloval čtverné skoky, protože pokud jsem při nich týden padal, tak mě jaksi přestaly bavit a přestali jsme je nakonec i dělat. Ale v Kalifornii i u Rafaela Arutunjana, kde jsem teď, se nic takového neděje. Tam když týden padáte, tak na těch skocích jednoduše makáte dál.
Být v zahraničí však něco stojí. Je pro vás obtížné dávat ty peníze rok co rok dohromady?
Jednoduché to není a nikdy nebylo. Hlavně ze začátku, kdy jsem začal jezdit do Oberstdorfu. V těch začátcích potřebujete, aby peníze na přípravu prostě přišly od vás a od vaší rodiny, musíte do toho sami něco vložit. Ale v momentu, kdy se vám začne dařit a máte dobré výsledky, tak i díky velké pomoci našeho olympijského výboru, českého svazu a mezinárodní Olympijské solidarity jsem schopný připravovat se v zahraničí a dávat do toho jen minimum svých peněz. Pokryje mi to kvalitního trenéra a platby za led natolik, abych se dokázal připravit na olympiádu. Což je v tomhle sportu moc důležité, protože podobně jako v tenisu to něco stojí.
Kolik vás stojí jedna sezona?
Pokud se připravujete v zahraničí, ať už v Americe, Kanadě, Německu nebo Francii, vás přijde kolem milionu korun.
