Byl to rok 1996 a horská kola se do olympijského programu dostala poprvé, Kateřině Nash, tehdy ještě Hanušové, bylo devatenáct let a devatenáctá i dojela do cíle.
"Dobré vzpomínky," hloubala 34letá závodnice před sobotní olympijskou bitvou. "Ale dnes jsem už v jiné pozici."
Jste ostřílenější?
Na kole závodím profesionálně deset let, o sportu vím všechno, jak se člověk musí připravit, co dělat. Na první letní olympiádu jsem jela jako lyžařka a o horských kolech jsem neměla moc páru.
Dají se srovnat obě olympijské tratě?
Atlanta nebyla až tak technicky náročná, nejhorší bylo přejíždět dostihovou dráhu s trávou, všichni nadávali, protože v tom se nedalo jet. To jste si připadali, že jedete po obrovském koberci.
A tady v Londýně?
Je dobrá, technická, ale žádný extrém oproti tomu, co jezdíme normálně ve Světovém poháru. Moderní biková trať a mně se líbí.
Už jste si naplánovala, kde se pokusíte zaútočit?
Já si dopředu můžu vymyslet, co chci, ale realita je vždycky jiná. V technické pasáži se může jenom moc ztratit, získávat se nebude, jsou to totiž krátké úseky. Je potřeba neudělat velké chyby, vyhnout se defektu, pádu a pak rozhodne fyzička. Je to spravedlivá trať.
To Jaroslav Kulhavý tak nadšený nebyl, říkal, že se tam jezdí jako po dálnici.
Nejsme atleti, kteří běhají 400 metrů na dráze dokolečka. Naše tratě jsou pokaždé jiné, neexistuje standard, jak má bikový okruh vypadat. Závodili jsme ve městě, v parku, musíme se poprat s čímkoliv. Není to extrém ani na jednu, ani na druhou stranu. Kořeny tady sice nejsou, ale pořád je to relativně biková trať. Na to, s čím mohli kolem Londýna pracovat, tak postavili dobrou trať.
Je tím, že žijete převážně v Americe, na vás vyvíjen menší tlak?
Určitě. Ale nakonec je to o tom, v samotném sportovci. My sami od sebe očekáváme nejvíc, cítím spíš vnitřní tlak, abych to ustála. Nervozita samozřejmě nějaká přijde, ale jde o to, aby nebyla tak velká, abych dělala zbytečné chyby.
Udržela byste ráda pódiové pozice ze Světových pohárů?
Už na jaře jsem říkala, že jedu bojovat o medaili. Jestli si jednu odvezu, se uvidí až po závodě. To se nedá naplánovat. První desítka bude totiž obrovsky vyrovnaná, je možná deset holek, které myslí na to stejné jako já a můžou o úspěch bojovat.
Jakou roli bude hrát psychika?
Letos jsem se během sezony posunula o kus výš. Předchozí čtyři roky jsem se na pódium dostala jednou dvakrát, letos je to jiné. Jenom když jsem měla defekt nebo vyloženě špatný den, tak jsem chyběla. Dodalo mi to sebedůvěru. Když na každém svěťáku skončíte v nejlepší pětce, uvědomíte si, že do špičky patříte. Proto jsou moje ambice vysoké.
Kolik soupeřek z Atlanty bude i v Londýně?
Jedna, možná dvě.
Jak jste se za tu dobu změnila?
Zaprvé už jsem cyklistka, jsem vdaná, mám výšku, dva psy. Ale pořád si většinu dne užívám, že můžu jezdit na kole, na lyžích, můj život je o přírodě, to je můj životní styl. Vážím si toho, že moje práce se dělá na horách a na cyklistických stezkách.
