Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pátek 20. října 2017 Vendelín

Byl jsem drzý kluk, co všechny porazil, vzpomíná Doktor. Teď je trenér

Martin Doktor | foto: Martin Adamec, MAFRA

7 2012
Londýn (Od zpravodaje iDNES.cz) - Před šestnácti lety přijel Martin Doktor na svoji první olympiádu a ve svých 22 letech získal v Atlantě dvě zlaté medaile. "Přišel jsem jako drzý mladý kluk, nastoupil jsem a bylo to," vzpomíná. Dnes ho čeká nová premiéra, poprvé bude na olympijské regatě stát na břehu jako trenér českých rychlostních kanoistů.

Jaký je návrat na olympiádu v nové roli?
Registruji klasické věci navíc, co nejsou na jiných závodech, které bych jinak nemusel dělat. Je příjemné být zase na olympiádě, ale trošku mě tu ruší věci, které bych radši neřešil. (O problémech českých kanoistů čtěte ZDE.)

S otcem-trenérem a jeho bouřlivou povahou jste si užil své. Stane se vám, že teď jako trenér dáte tátovi v něčem za pravdu?
Jo, to se stává často. V boji s úředníky a byrokracií táta dokázal být daleko tvrdší než já, nešel pro ostré slovo daleko a mě tím vystavoval většímu tlaku. Teď si najednou říkám, že je někdy dobré zvednout hlas a na rovinu říct, co si člověk myslí. A také v tréninku vidím, že to nebylo úplně jednoduché.

Co převažuje ve vašich vzpomínkách na minulé olympiády? Zlaté medaile z Atlanty, nebo marné pokusy na ně navázat?
Jasně, že ty zlaté medaile, bez kterých bych nebyl tam, kde jsem. Olympiádu beru jako nádhernou věc, je to víc než mistrovství světa, protože je jednou za čtyři roky a je kolem ní veliký humbuk. Někdy v nepříjemném smyslu, někdy v příjemném. Pro každého sportovce, který dělá rychlostní kanoistiku, je vrcholem kariéry být na olympijských hrách a ještě tam něco dokázat.

Jak se vám žilo a závodilo s medailemi, když všichni očekávali, že je obhájíte?
Tak už to bývá. Lidi si myslí, že když člověk jednou vyhraje, tak už bude vyhrávat nadosmrti, ale ono to nikde předplacené není a tvrdě se za to platí. Sydney se mi extrémně nepovedlo. Jedno byl den blbec, kdy se mi nedařilo, a ve druhém závodě jsem neměl se svojí tělesnou konstitucí nárok v silném větru bojovat. V Aténách jsem jel skoro nejlíp ve své kariéře, jenže soupeři už byli proti; byli lepší. Zajel jsem lepší čas než v Atlantě, ale líp jeli i soupeři. A přišli noví, startovní pole se zkvalitňovalo. Neříkám, že ti staří tenkrát v Atlantě byli pomalí, ale já jsem přišel jako drzý mladý kluk, nastoupil jsem a bylo to.

Žilo a závodilo by se vám líp, kdyby se kariéra vyvíjela naopak a vy jste se k tomu zlatu propracoval postupně?
Nevím, tahle "kdyby" nemají smysl. I když se to nezdá, tak i já jsem pomaličku stoupal až k té Altantě. V juniorech jsem měl nějaké úspěchy, pak jsem byl pátý, čtvrtý, nějaká druhá místa. Až pak první místo. Velký zlom v mé kariéře pak přišel se změnou lodí, můj záběr byl stavěný na starší typ delta, ale na nových lodích se jezdí jinak. Tam to chtělo víc síly a podržet to ve vodě, já jsem jel spíš dynamicky. Svým způsobem jsem to odskákal, ale to se nedá nic dělat. Není to výmluva, tak to je.

Kde máte medaile z Atlanty?
Jsou v bance v sejfu. Občas je někdo chce vidět, tak mu řeknu, že jsou v sejfu a že to nejde.

Kdy jste je měl naposledy v ruce?
Letos asi ještě ne. Občas, když jdu do trezoru, tak je vezmu a vyleštím, protože už jsou takové zašlé.

Svým svěřencům jste je neukazoval? Třeba jako motivaci...
Ne, já jsem jako sportovec taky nechtěl vidět medaile, které vyhrál někdo jiný. To až teď jako trenér si na medaile, které kluci vyhrají, rád sáhnu.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze