Jeho účast v Londýně však znamená také poněkud kuriózní komplikace pro představitele Českého olympijského výboru.
"Až budeme v červenci fasovat oblečení, bude se mnou docela problém. Nemám totiž konfekční velikost," připomíná Orság svou robustní postavu při závodní váze 126 kilogramů. "Kalhoty jsem na sebe nesehnal už snad šest let, ale spolupracuju s jedním krejčím, který mi všechno přešívá. Takže ho zase navštívím," usmívá se třiadvacetiletý silák.
Jste kus chlapa. Vyčníval jste už odmala?
Vždycky jsem k tomu trošku inklinoval. Když jsem se vzpíráním začínal, měl jsem šedesát kilo, což není na jedenáct let úplně průměrná váha. Měl jsem silné nohy, silné ruce. Když jsem v patnácti nastoupil na střední školu, už jsem měl skoro devadesát kilo.
Kdy jste se posunul do supertěžké váhy nad 105 kilogramů?
V polovině roku 2008. Při první olympijské kvalifikaci v Itálii jsem byl ještě v kategorii do 105 kilo. Ale tam jsem se vyloženě trápil, mimo soutěž jsem měl 110 kilo a to jsem se ještě musel hlídat. Když jsem věděl, že půjdu do supertěžké váhy, upustil jsem uzdu a rázem jsem měl 115. Pak to šlo pomalu, ale jistě nahoru, teď jsem závodní váhu ustálil na zhruba 126 kilech.
Musíte i teď váhu před závody upravovat?
Nemusel bych, upravuji ji pro svůj dobrý pocit. Mimo soutěž mám třeba 130 a ta čtyři kila jdou pomaličku dolů se zvyšující se intenzitou tréninků. Vyhovuje mi to, protože jsem pak na čince svižnější.
Jak se před závodem stravujete?
Nijak se neomezuju. Jen poslední týden úplně vynechávám tučné a smažené a cukroví, naopak jím hodně sacharidů v podobě rýže nebo těstovin pro nabrání energie. Snížím příjem bílkovin, ale není to nic zásadního, jen se nepřežírám...
Čím vám máma udělá radost po dobrém výkonu?
Upeče mi dort. I když říkám, že už ho nechci, stejně ho celý spořádám, což s mou váhou pěkně zacvičí. Sladké mám rád, stejně jako tlačenky a klobásy. Když přijedu jednou za čas domů na Valašsko, vždycky si trošku ulítnu, ale pak to dost omezím.
Jiří OrságPochází z Karolinky na Valašsku, narodil se 5. ledna 1989. Bylo mu jedenáct let, když poprvé popadl činku. „S míčem jsem si nerozuměl, nerozumím si s ním dodneška.“ S tréninky začal v Novém Hrozenkově, nejprve z donucení, vzpírání jej však rychle začalo bavit. Vždyť už po čtrnácti dnech skončil druhý na přeborech kraje a za další dva týdny obsadil stejnou příčku na mistrovství republiky. Loni se dodatečně stal mistrem Evropy v nadhozu a vicemistrem ve dvojboji, olympiádu vybojoval jarním evropským stříbrem v nadhozu. V trhu má osobní rekord 190 kilogramů, na nedávném mistrovství republiky si vylepšil nadhoz na 237 kg i ve dvojboji, který je olympijskou disciplínou (424 kg). Vystudoval Střední policejní školu v Holešově, je zaměstnancem Centra sportu ministerstva vnitra. Jeho přítelkyní je vzpěračka Pavla Kladivová, která má naději na divokou kartu k účasti na olympiádě. |
Nyní jste s reprezentací na soustředění v Maďarsku. Londýnská olympiáda bude vrcholem vaší dosavadní kariéry. Odpovídá tomu i tréninková dřina?
Trénink se zásadně neliší od přípravy na Evropu, svět. Dvě hodiny makáme dopoledne, dvě hodiny odpoledne, večer je pak ještě rehabilitace, bazén a sauna.
S usnutím pak asi nemáte problém.
Z hlediska dřiny rozhodně ne. Ale je tady teď přes den klidně 35 stupňů, v tom se blbě spí.
Nenadáváte si, že jste se raději nedal třeba na golf, kde tolik dřiny není?
To určitě ne. Jsem spokojený se vzpíráním. Každý sport je náročný, když jej člověk dělá na vrcholové úrovni.
Které sportovce vlastně nejvíc obdivujete?
Všechny, kteří to někam dotáhli.
A co fotbal? Fandil jste českému týmu při mistrovství Evropy?
Vím, že někteří kluci z reprezentace mistrovství sledovali, ale já vůbec, neviděl jsem ani zápas.
Vím, že vás láká novinářská profese. Dokázal byste se věnovat i fotbalu nebo hokeji?
Přiznávám, že fotbal nepatří mezi sporty, kterým bych fandil. Ale hokej... Proč ne. Je to náročný sport, zajímavý pro diváky.
Bude z vás při olympiádě i fanoušek?
Určitě budu fandit vzpěračům v ostatních váhových kategoriích. Nejzajímavější bude váha do 105 kilo, kde je snad pět adeptů na vítězství, bude to hodně těsné, velký boj, jak jsem sledoval přípravu všech vzpěračů. Naše hala je přímo u olympijského stadionu a je naprosto perfektní, nemá chybu. Bude to velkolepé. Mělo by být vyprodáno, závodit tam bude opravdu zážitek.
Jaké další sporty byste chtěl vidět?
V naší hale bude k vidění víc sportů, chtěl bych zajít hlavně na judisty, kde budeme mít taky zastoupení. Moc chci jít na cokoliv z atletiky. O olympiádě jsem hodně četl, viděl jsem spoustu obrázků sportovišť, takže se těším, až si procestuju celé město, protože v Londýně jsem ještě nebyl.
Těšíte se na setkání s nějakým sportovcem?
Potkal jsem jich už docela dost, a když bude příležitost, s kýmkoliv rád pokecám. Jsem velký sportovní fanoušek, takže budu lovit i fotky zajímavých sportovců, zahraničních hvězd.
Stupňuje se s blížící olympiádou i zájem o vaši osobu?
Je poznat, že zájem lidí je jiný než při mistrovství Evropy, světa. Mám své fanoušky, s většinou jsem ve spojení přes Facebook, kde už mě kontaktovala spousta lidí, které neznám. Píší, že mi fandí, sledují mé výkony. To potěší.
Ozývají se díky olympiádě i sponzoři?
Nikdo nový nepřibyl, mám sponzory jen vyloženě v zajišťovaní výživových doplňků a podporuje mě i obec Karolinka. Jinak mám olympijskou přípravu zajištěnou přes vzpěračský svaz a Centrum sportu ministerstva vnitra.
Dá se v Česku vzpíráním uživit?
Záleží, na jakou se dostanete úroveň. Myslím si, že já na tom momentálně nejsem špatně, nicméně si nikdo nemůže myslet, že se máme jako fotbalisté, hokejisté nebo tenisté. Nedá se to vůbec srovnávat. Mám průměrný plat, v něm je i odměnový řád za medaile z velké soutěže. Jde hlavně o to, že se živím svým koníčkem, málokdo má takovou možnost.
Existují ve světě vzpěračští boháči?
Nějací by se našli, hlavně v Turecku. Ze starších hvězd třeba Halil Mutlu v superlehké kategorii do 56 kilo nebo Naim Süleymanoglu, který byl odkoupen z Bulharska. Co vím, tak je jedním z nejbohatších Turků vůbec. Tam se dá vzpíráním uživit velice dobře.
S jakými ambicemi do Londýna pojedete?
Hlavním cílem je dostat se do kategorie A, kde bude maximálně osm vzpěračů, přenášet ji bude televize. Rozdělení budeme podle nahlášených výkonů. Jako základ pak člověk musí zvládnout minimálně o dvacet kilo méně.
Na nedávném mistrovství republiky jste si ve dvojboji vylepšil osobní rekord výkonem 424 kilogramů, což by vám na pekingské olympiádě zajistilo sedmé místo. Byl byste s tím spokojený?
Líbilo by se mi výkon zopakovat. A úplně skvělé by bylo, kdybych se ještě kousek posunul. Přece jen zbývá do startu ještě sedm týdnů, což je spousta času k tréninku.
Jak daleko je olympijská medaile, na kterou české vzpírání čeká od roku 1980, kdy získal zlato Zaremba a bronz Poliačik?
Na medaili by bylo potřeba dostat se přes 440 kilogramů a k tomu mě čeká ještě hodně dlouhá cesta.
Na jaký výkon byste si troufal, kdybyste se zbavil dlouhodobých potíží se zápěstími?
Těžko říct. Na mistrovství republiky jsem teď všechno dělal na sto procent. Ale zápěstí pořád není úplně v pohodě. Musím jej dávat do pořádku za provozu, při tréninku, což je hrozně těžké. Kdybych měl půl roku volna, bylo by to v klidu. Teď ruka dostává denně těžký záhul, takže jsem rád, že stav je pořád stejný, nelepší se ani se nehorší. Ale když na to přijde, budu si muset vzít prášky od bolesti.
Jak jste si problémy se zápěstími vlastně přivodil?
Mám s nimi problémy vlastně pořád od doby, kdy jsem začal zvedat větší váhy. Nemám úplně největší hybnost zápěstí a v trhu je s tím problém, protože při dvousetkilovém závaží nastávají obrovské páky. Zápěstí se i přes sníženou hybnost stejně ohne a jdete přes bolest. Dochází k různým zánětům, loni jsem měl v zápěstí poškozenou chrupavku i natržený vaz.
Vzpírání je sportem s výkony na samé hranici lidských možností. Jak se stavíte k problematice dopingu, kterým si někteří sportovci pomáhají?
Je to citlivé téma a člověk musí být hodně opatrný, protože nikdy nevíte, co se může stát. Je řada případů, kdy byl člověk potrestán za užití volně prodávaného výživového doplňku. A některé látky jsou podle mě do kategorie dopingu zařazeny úplně nesmyslně, nebyl by u nich poznat žádný rozdíl na výkonu vzpěrače. Výhodou českých vzpěračů je, že jsme pod neustálým dohledem dopingových komisařů. Bohužel to tak není všude na světě.
