Nakonec měl všechno: medaile, slávu i tu bundu. Pěti zlatými z jediných her přepsal historii zimních olympiád. Nikdo nikdy už totéž nedokázal.
"Nestavte mě na piedestal. Radši si dám pár piv s přáteli, než abych přebíral další ceny," tvrdil. Přesto je sportovní legendou. "Syn lékaře ze Středozápadu byl alchymistou na bruslích a prvním člověkem, který dokázal přeměnit led ve zlato," píše list Washington Post.
V 51 letech je také úspěšným lékařem a usměvavým otcem dvou dětí. Do Vancouveru přijel coby lékař amerického týmu. MF DNES poskytl exkluzivní rozhovor.
Eric Heiden, hrdina z Lake Placid. Připadá vám, že od těch chvil už uplynulo 30 let?
Někdy se mi zdá, že to bylo nedávno. Jenže pak se na sebe podívám do zrcadla a říkám: Ba ne, bylo to už dávno.
Je takové kulaté výročí pro vás důvodem k oslavě?
Co bych slavil... Stačí, že jsem zase na olympiádě. Od Lake Placid jsem nevynechal ani jednu. Počínaje Sarajevem 1984 jsem byl televizním komentátorem a od Salt Lake City 2002 lékařem týmu USA. Mám už spoustu bund, jako je tahle. (Ukazuje reprezentační bundu.)
A máte i pět zlatých medailí. Kde jsou teď?
Opět pohromadě. Vždycky jsem měl doma jen jednu, ostatní schraňovala má matka. Ale když jsem se před třemi lety stěhoval do Park City, všechny mi je dala s sebou.
Na hrách v Lake Placid jste prohlásil, že o slávu nestojíte. Skutečně vás tehdy obtěžovala?
Víte, kdybych zůstal pan Nikdo, možná bych závodil dál. Tu slávu jsem nechtěl. Kdybych o ni stál, dal bych se na hokej, ne na rychlobruslení. Uklidňoval jsem se aspoň tím, že ta má sláva zase rychle pomine. Lidé v Americe mají rádi kontaktní sporty, kde teče krev, ne závody jednotlivce proti času.
Přesto jste po Lake Placid s rychlobruslením skončil, v pouhých 21 letech! Proč? Už jste neměl motivaci?
V rychlobruslení ne. Ztratil jsem vášeň a vůli do tvrdého tréninku. Bez nich to nejde. Měl jsem jiné cíle.
Profesionální cyklistiku?
Kolo jsem vždycky miloval a ještě dnes na něm často jezdím. Coby rychlobruslař jsem musel být hodně opatrný, abych se nezranil. Pak jsem se do toho pustil naplno.
Martina Sáblíková, o níž mluví Heiden jako o své sestře.
Už v roce 1980 jste se pokusil kvalifikovat jako cyklista na olympiádu do Moskvy. Ale neuspěl jste.
Škoda. Kdybych se kvalifikoval, vzepřel bych se Carterovu bojkotu moskevské olympiády. Sport a politika se nemají mixovat.
Jenže ony se mixují. I když hokejisté USA porazili v Lake Placid ve finále Sovětský svaz, měl výsledek politický podtext, nemyslíte?
Já vím, rivalita mezi oběma zeměmi byla ve všech směrech obrovská. Pořád ale bylo lepší, když se utkávaly na sportovním poli. Tehdy to byl opravdový „Zázrak na ledu“. Parta mladých amerických kluků z univerzit, která spolu byla jen pár měsíců, porazila velkého ruského medvěda. To si celá země užívala. A já si to užíval přímo v hledišti.
Další den jste startoval do závodu na 10 000 metrů, k bitvě o páté zlato. Copak vás ten hokej nerozrušil?
A jak! Byl jsem z něj tak nadšený, že jsem dlouho nemohl usnout. Nakonec se mi to přece jen povedlo – a zaspal jsem. Naházel jsem do sebe pár toastů a utíkal na stadion. A bylo z toho vítězství i světový rekord. Na trati, kde by mě nikdy nenapadlo, že ho mohu překonat.
Stál jste u zrodu profesionální cyklistické stáje 7-Eleven a v roce 1986 jste jel Tour de France. Byl pro vás těžší start na Tour, nebo připravit se na pět zlatých v rychlobruslení?
Cha cha. Co říct? Popravdě: profesionální cyklistika byla tou nejtvrdší věcí, kterou jsem kdy dělal. Vždyť já na ni vůbec neměl postavu.
Chybělo pět etap a Tour byste dokončil. Co se tehdy přihodilo?
Při 18. etapě, poslední den v horách, jsme jeli do Alp d’Huez a já nešťastně upadl při sjezdu z Galibieru. Byl jsem tehdy jeden z mála, kteří nosili přilbu, jako medik jsem se obával zranění hlavy. Jenže při té etapě se mi rozbila. Padl jsem na hlavu a několik hodin byl v bezvědomí.
Proto jste skončil s cyklistikou?
Dostala přednost univerzita. Při studiu medicíny nemůžete dost trénovat. Určil jsem si nový cíl, za nímž dodnes jdu: být tím nejlepším ortopedem.
V Americe?
Na celém světě. Když se na něco vrhnu, tak pořádně.
Třicet let objíždíte olympiády, můžete porovnávat. V čem se od Lake Placid 1980 nejvíc změnily?
Je tu mnohem víc komerce. A jsou gigantičtější. V Lake Placid jsme byli taková malá komunita v malé olympijské vesnici a bylo to moc pěkné. Potkávali jste hokejisty, lyžaře, krasobruslaře. Teď jsou vesnice oddělené a sportovci ani nechápou, o co přicházejí.
Měnilo se i rychlobruslení...
... přímo zásadně. Nová technologie bruslí-klapaček byla obrovským pokrokem. Tehdy jsem měl světový rekord na 3 000 metrů 4:06,91. Dnes je vaše Martina jasně rychlejší. Také led v krytých halách je výrazně lepší – a spravedlivější. A co se změnilo přímo dramaticky, je tlak médií a fanoušků. Občas přemýšlím, jak bych se dnes jako rychlobruslař cítil. Moc dobře asi ne.
Dnes je prakticky nemožné vyhrát na olympiádě všechny tratě od 500 do 10 000 metrů. Vy jste to dokázal. Jaké jste měl tajemství?
Žádné. Rychlobruslení po mé éře poznamenal vznik Světového poháru. Předtím všichni bruslili všechny disciplíny. Najednou se ale zjevili specialisté zaměřující se ve Světovém poháru jen na jednu dvě tratě. A náš sport byl rázem úplně jiný.
Eric Haiden - pětinásobný olympijský vítěz v rychlobruslení 1980 po 30 letech.
Richmond Olympic Oval, moderní hala na rychlobruslení.
Tehdy také nepatřil žádný Čech ke kandidátům medailí. Co byste řekl o Martině Sáblíkové?
Ach, ta je výborná. Tolik mi připomíná moji sestru. (Beth Heidenová získala na ZOH 1980 v rychlobruslení bronz, vzápětí se stala mistryní světa v silniční cyklistice).
Čím vám ji připomíná?
Tělem, které je tak odlišné od typických rychlobruslařek. Kolik váží Martina?
51 kilogramů.
Beth měla 48. Což není v rychlobruslení normální. Přesto se obě dokázaly prosadit. Martina je velmi nadaná a má obrovský cit pro led. To využila ke zcela unikátní technice bruslení. Krásně se na její styl dívá.
Může vyhrát na 3 000 i 5 000 metrů?
Je mojí favoritkou. Ale pozor, tlak vás na olympiádě někdy pohltí. Má výhodu, že už zažila Turín, protože napoprvé bývá olympijská atmosféra často zničující. Minimálně dvakrát na stupních vítězů by stát měla. A mnoho lidí by bylo překvapeno, kdyby ani jednou nevyhrála.
Pochází ze země bez jediného umělého rychlobruslařského oválu. Připadá vám to šílené?
Ne tak docela. V Severní Americe jich také tolik není: Salt Lake City, Milwaukee, Calgary, Vancouver. Já beru Evropu jako Severní Ameriku. Martina může jezdit trénovat na spoustu evropských drah. Její silou je její zanícení. To jsem poznal, když ji kouč Novák přivedl před třemi lety za mnou na mistrovství světa v Heerenveenu.
Tam měla horečku 37,6 a on vás žádal o radu, zda může startovat.
Povídám mu: Jako závodník bych startoval. Ale jako doktor vám to doporučit nesmím. Rozhodnutí je jen na Martině. A ona tak strašně moc chtěla jet. Udělala správné rozhodnutí. Jela a vyhrála 5 000 metrů.
