Minulý pátek se Nosková zranila v kvalifikaci Světového poháru v Oberhofu. Špatně vyjela jednu ze zatáček. „A bourala jsem. Z výšky jsem najela do mantinelu. Noha se mi tam skřípla a mám výron, ale bude to v pohodě,“ ujišťovala novináře. Zpočátku se ale bála, že o olympiádu přijde.
„Brečela jsem, ale naštěstí to je v pohodě.“ Týden chodí o berlích se sádrou, kterou v pondělí sundá, aby mohla jet Světový pohár v Lotyšsku. „Trenér sádru rozstřihne, obuju lehkou ortézu, vypadá jako ponožka, která se do rychlobotky vejde a dá se s tím jezdit. Ještě si asi musím udělat vyztužený chránič, aby se to nezhoršilo, kdybych si do toho ťukla,“ plánovala.
Pro svůj první start na olympijských hrách je ochotna podstoupit všechno možné. „Jo, přesně tak. To už si nenechám ujít, když už je to krůček,“ přikývla.
Na saních jezdí od osmi let. Tenkrát ji zlákala kamarádka, která ale o tři roky později skončila. „A já vydržela. Baví mě rychlost a adrenalin. Užívám si jízdu a nad ničím jiným nepřemýšlím,“ řekla Nosková, která se korytem řítí rychlostí 120 km/h.
Při své výšce 163 centimetrů váží pouze 56 kilo a potřebovala by přibrat. „Snažila jsem se, ale místo toho jsem shodila dvě kila. Jím i sladké, přežírala jsem se, ale vůbec to nepomáhá,“ krčila rameny. Proto se musí dovažovat, což pravidla umožňují. za základní hmotnost u žen je bráno 75 kg. „Musím mít deset kilo na zádech, abych měla váhově jako podobně sedmdesátikilové soupeřky,“ řekla Nosková.
Závaží mají podobu olověných destiček a z neoprenu má ušité kapsičky, do kterých je podle potřeby přidává. Při jízdě leží na saních a závaží nevnímá, neomezují ji. Horší to je na startu. „Když se odrážím, tak je dost znát, že mám navíc deset kilo.“ Cukrářské řemeslo ladem ležet nenechává. Doma si ráda napeče milované věnečky, občas připraví dorty na zakázku. „Přes léto jsem chodila do práce prodávat do pekárny. Musím. Placeni od svazu jsme jen přes zimu,“ dodala Nosková.
Saně má po Ondřeji Hymanovi, tedy základní ohnutiny - tzv. kozlik. „Ale pekáč (vana) se dělá na míru, aby mi to vyhovovalo. Nemůžu mít pánský, jsem drobek,“ uvedla Nosková s tím, že podobně jako bobisté se ani sáňkaři vybavením nemůžou rovnat třeba s Němci či Američany. „Protože nemáme železa, co bychom potřebovali. Máme, nechci říct pomalé, ale ne takové, abychom se mohli srovnávat.
