"Hned nahoře jsem se zabil," začal líčit první trénink ve stylu hororu a když viděl užaslé pohledy novinářů, dodal na vysvětlenou, že takhle se v sáňkařském žargonu označuje hrubá chyba. V ledovém tobogánu občas dojde i k hodně vážným zraněním, ale v Salt Lake City prý něco takového nehrozí.
"Tady se padat nebude. Dráha je stavěná zároveň pro bobisty, a tak nemá tak ostré zatáčky jako ty klasické. Nějakou chybu člověku odpustí, ale na čase se to vždycky pozná," řekl Kvíčala. Nejtěžší je podle něj hned první úsek, kde se rozhoduje, jakou rychlost saně naberou. Start je hodně prudký a už po šesti zatáčkách se závodníci dostávají na maximum, zatímco v Evropě se v téhle fázi teprve blíží k devadesátce.
"Když se to nahoře nepovede, už se to moc vylepšit nedá," řekl sáňkař ze Smržovky. Trochu ho zaskočilo, že dráha se od listopadové generálky hodně změnila. Něco upravili pořadatelé, zbytek dokončil patnáctistupňový mráz.
Druhá jízda už byla lepší, ztráta na nejlepší se zmenšila o polovinu, ale i tak to bylo jen 35. místo v padesátce startujících. "Až s trenérem sáňky pořádně nabrousíme, pojedu o hodně rychleji," slibuje Kvíčala. Ale že by proháněl medailové kandidáty, to si nemyslí ani v nejodvážnějších snech.
"Je to jeho první sezona, loni ještě jezdil mezi juniory. Kdyby dojel pětadvacátý jako v listopadu, tak to bude úspěch," hájí svého svěřence trenér Petr Kinzel. Oba dobře vědí, že se sáňkařskými velmocemi se nemohou měřit. Domácí dráha ve Smržovce už dvakrát za sebou "uplavala", než začalo mistrovství republiky a jedna jízda na zahraniční dráze přišla na 35 marek.
Není divu, že malá skupina českých sáňkařů má naježděno mnohem méně než světová špička. Ten rozdíl v Salt Lake City určitě bude vidět, ale Michal Kvíčala se bude snažit, aby byl co nejmenší.
