"Během jízdy jsem je v té rychlosti nevnímala, ale na startu a v cíli byli hodně slyšet. A povzbuzovali každého, nejen Američany," pochvalovala si Jeriová.
A že ona sama po první zpackané jízdě povzbuzení potřebovala. Po chybě v jedenácté zatáčce dojela předposlední, ve výsledkové listině za ní byla už jen exotická závodnice z Panenských ostrovů.
"Byla jsem tak otrávená, že jsem ani neměla chuť pokračovat. Ale naštěstí byli kolem lidé, kteří mě podrželi. Trenér, doktor, kamarádi ze slovenského týmu..." vzpomíná, jak překonala krizi.
V dalších jízdách dokázala, že nepatří do skupiny sáňkařských turistů. Třináctý, čtrnáctý a dvanáctý čas dávaly tušit, kde se mohla ve výsledkové listině pohybovat nebýt té osudné chyby.
Jeriová však takové snění odmítá. "Třeba by to bylo zrovna naopak. Kdybych první jízdu nepokazila, tak bych v těch dalších jezdila opatrněji. Takhle jsem věděla, že nemám co ztratit, a mohla jsem si dovolit víc."
Nejlepším výsledkem je pro ni stále šestnácté místo před dvěma lety na mistrovství světa ve Svatém Mořici. Na olympijské dráze se přesvědčila, že by se mohla dostat výš. Zároveň to však pro ni byl na delší dobu poslední velký závod. "Letošní sezona skončila a tu příští jsem se rozhodla vynechat. Musím dodělat školu," řekla studentka Pedagogické fakulty v Plzni.
Saně, na nichž jezdí už sedm let, prý uloží do pokojíčku doma v Klášterci nad Ohří. Ale zapadat prachem je nenechá. "Občas se půjdu svézt někde u nás nebo v německém Altenbergu, abych z toho tak úplně nevypadla."
