Kdy jste přestal věřit v medaili?
Po šesté disciplíně, po překážkách. Běžel jsem je naplno, ale prostě jsem totálně z formy. Ještě po nich jsem si pro sebe říkal: Hoď v disku osmačtyřicet, kdoví, jak se to vyvine. Ale vážně to nešlo.
Jste naštvaný?
Spíš smířený vzhledem k tomu, jaké to tady celé bylo. Už mám dvě olympijské medaile, tak mě to až tolik netíží.
Dokážete říct, proč jste byl z formy? Vinou zranění?
Třikrát jsem měl natržený sval, to není dobrá sezona, moc to chybí. Ale sám na sto procent nevím, čím to bylo, jestli zraněním, kašlem, aklimatizací nebo prostě celá špatná sezona. Každopádně bez formy nemůžu čekat medaili.
Jak těžké je takový závod dokončit?
Hodně. Už ráno jsem měl pocit, že moje nohy váží snad dvě stě kilo. A jenom jsem čekal, jestli se při každé další disciplíně nestane zázrak. Ale když už jsem tady, tak se na to nevyprdnu. Bojoval jsem v každé disciplíně. I v patnáctistovce, na kterou už jsem vůbec neměl chuť.
V jejím cíli jste chvíli nemohl dýchat.
Dostal jsem záchvat kašle, nemohl jsem popadnout dech.
Bylo vám už někdy při závodě takhle zle?
To ne.
Novým olympijským vítězem je Clay, ale světový rekord vám zůstal. Bál jste se o něj?
Musel by mít před patnáctistovkou větší náskok. Bylo jasné, že na světový rekord nezaútočí. Jednou třeba jo, ale musí si pospíšit. S věkem jde rychlost dolů.
Říkal jste, že pokud tady nezískáte medaili, bude to motivace do Londýna. Platí?
Myslel jsem to smrtelně vážně. Už teď jsem byl nejstarší, v Londýně mě už nečeká nic nového a třeba budu zdravější než letos. Když to půjde, chci ukázat, že na to mám. Tohle byl zkrátka špatný rok.