Je synem chovatele jaků a krav, výchovu získal v buddhistickém klášteře. Běhával ultramaratony v Himálaji, ten nejdelší měřil 166 kilometrů. Běžel ho non-stop. Vyšplhal i na střechu světa - Everest.
Do her ale nastupoval s poněkud nižšími vrcholy, které si předsevzal zdolat. Hlavně vidět cíl, plánoval čtyřicetiletý reprezentant království velehor.
K lyžím se dostal před sedmi lety, když vyhrál běžecký závod vytrvalců ze základního tábora pod Annapurnou. Cíl měl v základním táboře Everestu.
"Pak si mě zavolali z našeho olympijského výboru a požádali mě, abych začal na lyžích trénovat," popisoval. "Nějaký čas mi trvalo, než jsem se to naučil."
Ve Vancouveru nastoupil do závodu na patnáct kilometrů volnou technikou. "Jsem maratonec, takže tahle distance pro mě byla dost krátká," říkal. Po dlouhé bitvě si mohutným finišem dojel pro 92. místo.
Čtyři závodníci byli ve výsledkových listinách za ním. Na bronzového Lukáše Bauera ztratil Dačiri deset a půl minuty.
"Cítil jsem se dobře, ale problém je, že mi chybí soustavný trénink," povídal pak v chumlu reportérů. "Na olympiádu jsem se připravoval jen čtyři měsíce. A celou dobu sám, takže výsledek lepší být ani nemohl."
Úspěchem pro něj bylo už to, že se na hry vůbec dokázal kvalifikovat.
O jeho daleké zemi pod vysokými horami si každý myslí, kolik míst na lyžování se tam najde. Omyl.
"V Nepálu nikdo nelyžuje," povídal Daičiri. "Já doufám, že díky mně se lyžování stane populární. Chtěl bych tam jednou postavit běžeckou trať, ale muselo by to být vysoko. Tam, co žiju já, moc sněhu nemáme."
