Smál se Šmehlík, kterému Haškova široká brankářská hůl udělala nepěkný krvavý šrám, bral legendární situaci s nadhledem. „Naštěstí to nebylo nic vážného, ale pamatovat si to budu napořád.“
Nejsilnější vzpomínkou ze zlatého turnaje je pro prošedivělého Ostravana ovšem jiný moment. Respektive momenty dva. „To, jak jsme porazili Kanadu a USA, protože nám nikdo nevěřil, že bychom nad nimi mohli vyhrát.“ Nyní mu bude cenné skalpy připomínat i pamětní mince, kterou se svými naganskými spoluhráči v pondělí odpoledne převzal.
Tři roky přesčas
Šmehlík v roce 1998 dosáhl podobně jako řada dalších reprezentantů životního úspěchu, o pět let později přidal ještě jedno velké vítězství – s New Jersey získal v NHL Stanley Cup. Poté se s klidným srdcem s profesionálním hokejem rozloučil.
„Byl jsem na to připravený. Vždy jsem říkal, že skončím ve třiceti, nakonec jsem to ještě o tři roky přetáhl.“
Od té doby žije daleko od arén a mantinelů, našel si jiné záliby než klouzání na bruslích a honění puku po ledové ploše.
V Buffalu, kde prožil nejlepší roky své kariéry, podniká. V oboru vskutku netradičním – Šmehlík má hotel pro psy. Se svými zaměstnanci je cvičí, stará se o ně a plní si tím přání z dětství. „Vždycky jsem měl rád zvířata. Beru to jako koníček, který jsem měl odmala.“
S černým pásem
V osmačtyřiceti letech si dál drží sportovní figuru. Šmehlík už za ni nevděčí hokeji, před deseti lety našel jinou vášeň. Velkým koníčkem se mu stalo i brazilské jiu-jitsu. Tak velkým, že se zařadil mezi devítku Čechů, kteří na tatami dosáhli na černý pás. „Je to životní styl, na celý život. Trvá deset dvanáct let, než získáte černý pás.“ Sám se dostal na tuto nejvyšší úroveň po devíti letech dlouhého tréninku.
V brazilském jiu-jitsu nezápasí, od soutěží ho odrazuje jisté zranění, o kterém nechtěl mluvit. „A tak připravuji lidi na soutěže, trénuji je.“
Když Šmehlík popisuje svůj běžný den, říká: „Vstávám v sedm třicet a jdu do hotelu, kde trošku pracuji, kolem jedenácté máme lekce v jiu-jitsu a odpoledne mám zase hotel.“
Byznys mu vzkvétá, ve svém podniku mívá i ke dvěma stovkám psů. Jeho intuice, že mají podobné projekty budoucnost, se ukázala jako správná. Bývalý vynikající defenzivní obránce působí spokojeně a vyrovnaně. S manželkou Martinou vychoval dvě dcery, radost mu v posledních letech dělá i to, že se častěji vrací do Česka.
„Vyrážím totiž odsud na kempy v brazilském jiu-jitsu do Polska.“ Sbírá cenné postřehy, dál se zdokonaluje. Hokej mu nechybí. Možná i proto, že zvládl odejít včas. Byť o tři roky později, než plánoval.
