Má zlou pověst nejriskantnější disciplíny. Hlavou napřed a jen centimetry nad ledem, v závěru až sto třicet kilometrů v hodině. Při žádné jiné činnosti se člověk nepohybuje tak rychle a zároveň tak blízko země. Minutová jízda je jako šílenství.
"Jen to tak vypadá. Ze všech tří sportů, které se jezdí v ledovém korytě, je nejbezpečnější"“ říká Josef Chuchla jediný český skeletonista, jenž se zapojí do soutěže, byť bez šancí na medaili. Se 70 jízdami od začátku sezony nemůže konkurovat závodníkům USA, Itálie nebo Rakouska, kteří jich mají 400.
"Skeleton se na rozdíl od bobů a saní nejezdí na nožích, ale na kulatinách, které mají drážky. Když jezdec udělá chybu, nejede jako po kolejích mimo dráhu, ale dostane se spíš do smyku. Navíc máte strašně nízko těžiště a cíl je v protisvahu. Ještě jsem nezažil vážnější úraz."
Skeleton připomíná spojení ohně a vody. Je kombinací nespojitelného. Síly, rychlosti a dynamiky na jedné straně a klidu a naprosté uvolněnosti na straně druhé. Na startu skeletonista třicet metrů naplno sprintuje, aby pak naskočil na metrovou desku. Ale už když tělo padá na skeleton, musí být klidné a maximálně uvolněné.
"Na desce musíte dělat jen minimální, velmi jemné pohyby," říká Chuchla, který musí jezdit na trénink až na dráhu do Německa. "Stroj" se řídí mírným přenášením váhy, pohyby ramen, hlavy a nohou.
Skeleton musí jet optimální dráhou a nesmí se dostat do smyku. "Když se však člověk náhodou převrhne, jsou z toho jen odřeniny a modřiny." Dvě jízdy, dohromady dvě minuty a dost. Závodník k tomu potřebuje rychlost, odvahu a hlavně dobrou koncentraci. Ale musí mít i jinou postavu než třeba bobisti nebo sáňkaři.
Svalnaté vazby tady nemají šanci. Jezdci skeletonu jsou menší, hbitější, až o dvacet kilo lehčí.
