Skok na 79 metrů byl nejkratší ze všech. Oproti nejlepšímu získal jen něco přes polovinu bodů. Ze všech 57 účastníků kvalifikace na středním můstku pod sebe nikoho nedostal.
Ale co na tom. „Jsem hrdý! Na svoji zemi a na svoji vlajku,“ říkal Ipcioglu. Trvalo, než s lyžemi v ruce obkroužil novinářskou mixzónu a chvíle slávy si rozhodně zasloužil: vždyť se stal prvním tureckým skokanem na lyžích na zimní olympiádě.
Obří země na pomezí kontinentů se závodění na sněhu teprve učí. A dvacetiletý Ipcioglu je průkopníkem, který zlehka navazuje i na časy skokanských pionýrů a dobrodruhů.
„Je to nová kultura,“ říká o pozici svého sportu v Turecku. „Ale lidi mi gratulují, národní média se hodně zajímají. Skoky budou populární – dosud u nás nikdo neviděl létat lidi vzduchem.“
Svým způsobem je to vůči němu a dalším sedmi zástupcům země v Jižní Koreji trochu nefér. Turecko přece není jen Bospor, Galatský most či bělostné pláže u moře.
„Trénujeme doma. Od univerziády v roce 2011 máme zimní středisko,“ připomíná, jak v provincii Erzurum vyrostl moderní areál. Žádné kopečky, pořádné štíty – vrchol Palandöken ční do 3271 metrů. „Naše hory jsou opravdu dobré. Já žiju v nadmořské výšce okolo 2800 metrů. Určitě je u nás teď víc sněhu,“ rozhlédne se po holých kopcích okolo Pchjongčchangu.
Turecký skokan na lyžích Fatih Arda Ipcioglu během kvalifikace na středním můstku na olympiádě v Jižní Koreji
Dobrá, podmínky by tu byly.
Proč tedy chybí úspěšní sportovci? „Máte pravdu,“ nic nezastírá Ipcioglu. „Ale teprve jsme začali. Mezi skokany je nás šest sedm, co závodíme na mezinárodní úrovni. Zlepšujeme se.“
Stát poblázněný fotbalem či basketbalem chce být silnější i v těchto disciplínách. A řadit Ipcioglua na seznam „olympijských exotů“ už je přece jen trochu neuctivé. Neskáče pro medaile, ale zároveň není vyložený neumětel. Nebýt nervozity, poslední příčce by se patrně vyhnul.
„Jsem trochu smutný. Nejen že jsem neskočil svoje maximum, nepředvedl jsem ani svůj standard,“ litoval. „Což je asi dané mojí první olympiádou, atmosférou. Nabírám zkušenosti.“
Turecko mělo v Grenoblu 1968 jedenáct zimních olympioniků, pak množství klesalo, celkem třikrát Turci chyběli úplně.
Nyní je na sněhu na vzestupu. I díky drobnému mladíkovi s velkými ambicemi.
„Turecko by mělo být v zimě silnější,“ přitaká. „Věřím, že příští generace bude mít lepší pozici než my. My jim razíme cestu. Neměli jsme žádné příklady, teď jsem v téhle pozici vůči mladým já. A chci být co nejlepší.“
Třeba jako atlet Ramil Guliyev, senzační šampion na dvoustovce z loňského mistrovství světa, s nímž se nedávno potkal. Nebo jako jeho vůbec největší vzor, dvojnásobný olympijský šampion v zápasu Hamza Yerlikaya: „Ten byl totiž nejlepší na světě.“
Že by jednou podobné slávy mohl dosáhnout i letec z Erzurumu? „Doufám!“ vypálí. „Záleží jen na mých výkonech.“
Možná to zní příliš směle. Ale pokud se jako Turek dostanete ve skocích na lyžích na olympiádu, máte rozhodně dovoleno snít ve velkém.
